Nachlazení obvykle prozradí kašel, unavený hlas nebo zarudlý nos. Švédský experiment ale ukázal, že jeden z nenápadných signálů může zachytit i čich. Lidé v laboratoři rozlišovali pachové vzorky odebrané stejným osobám v době akutní respirační infekce a po uzdravení. Nešlo o žádný dramatický efekt ani o schopnost určit diagnózu. Přesto byl výsledek statisticky průkazný: pach nemocného člověka dokázali vybírat o něco častěji, než kdyby hádali naslepo.
Studie zveřejněná v časopise Evolution, Medicine, and Public Health pracovala se vzorky od 20 dárců. Každý z nich poskytl pach podpaží dvakrát: jednou během infekce dýchacích cest a podruhé ve zdravém stavu, přibližně o čtyři týdny později. Dárci spali ve stejném typu trička s vložkami v podpaží. Před odběrem používali neparfémované hygienické přípravky a měli se vyhnout například alkoholu, kouření, česneku, chřestu a silně kořeněnému jídlu, aby výsledek co nejméně ovlivnila strava či kosmetika.
Následně dostalo 80 hodnotitelů vždy dvojici neprůhledných sklenic. V jedné byl vzorek od téhož člověka z období infekce, ve druhé vzorek ze zdravého období. Úkolem bylo rozhodnout, který pach patří nemocnému. Správně odpověděli v průměru v 56,7 % případů. Náhoda by odpovídala 50 %. Rozdíl tedy není dost velký na to, aby se z něj dala dělat praktická metoda rozpoznávání nemocných v běžném životě, ale je příliš pravidelný na to, aby jej autoři připsali pouhé náhodě.
Vůně jako první varování
Podstatné je, že tentokrát nešlo o uměle vyvolaný stav. Starší experiment zveřejněný v časopise Psychological Science aktivoval imunitní systém zdravých dobrovolníků injekcí lipopolysacharidu, látky z buněčných obalů některých bakterií. Ta nevyvolává běžnou infekci, ale krátkodobě spouští zánětlivou reakci a příznaky podobné chřipce. Už během několika hodin ostatní lidé hodnotili pach těchto dobrovolníků jako méně příjemný a méně zdravý než pach po podání placeba. Novější švédská práce je důležitá právě tím, že podobný, i když slabší signál hledala při přirozeně vzniklé respirační infekci.
Za změnou pachu nejspíš stojí těkavé organické látky. Jsou to malé chemické sloučeniny, které se snadno odpařují a vznikají mimo jiné jako vedlejší produkty metabolismu. Tělo je uvolňuje dechem, potem, slinami, močí i přes kůži. Infekce a imunitní reakce mohou změnit zastoupení těchto látek, aniž by člověk nutně cítil, že „voní nemocně“. Studie zatím neurčila konkrétní směs chemikálií, podle níž hodnotitelé rozhodovali. Zachytila pouze rozdíl v tom, jak lidé pachové vzorky vnímali.
Právě zde se otevírá evolučněpsychologická otázka. Tento obor zkoumá, zda některé psychické mechanismy mohly vznikat jako řešení opakovaných problémů, s nimiž se setkávali naši předci. V případě nákaz se mluví o takzvaném behaviorálním imunitním systému: o souboru pozornostních, emočních a vyhýbavých reakcí, které mohou snížit kontakt s možným zdrojem infekce ještě předtím, než musí zasáhnout biologická imunita. Odpor k zápachu, hnilobě, tělesným výměškům nebo zjevným známkám nemoci do této hypotézy dobře zapadá.
Samotný experiment však nedokazuje, že lidský čich se vyvinul přímo k rozpoznávání infekcí. Ukazuje jen to, že při běžné nemoci mohou ve vůni vzniknout vnímatelné rozdíly. Navíc byl efekt malý. Vědci nenašli přesvědčivý rozdíl mezi muži a ženami ani mezi lidmi s vyšší a nižší citlivostí k odpudivým tělesným pachům. Náznak, že se nemocný pach lépe poznával u dárců s větším zvýšením tělesné teploty, autoři sami označili za výsledek vyžadující opakování. V reálném setkání se totiž čich mísí s pohledem, hlasem, pohybem i znalostí člověka – a právě dohromady mohou tyto drobné signály vytvářet mnohem čitelnější dojem, že někdo není ve své obvyklé kondici.
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.