Na plochém dně dávného jezera v americkém Národním parku Death Valley leží kameny, za nimiž se táhnou dlouhé, někdy i obloukovitě zahýbající rýhy. Vypadají, jako by se balvany samy vydaly na pomalou cestu po tvrdém blátě. Místo se jmenuje Racetrack Playa a jeho „putující kameny“ patřily po desetiletí k nejznámějším přírodním záhadám jihozápadu USA. Stopy byly dobře viditelné, ale nikdo dlouho nespatřil okamžik, kdy se kámen skutečně pohne.
Playa je označení pro mělkou bezodtokou pánev, která se po deštích dočasně zaplní vodou a později vyschne. Racetrack Playa bývá většinu roku suchá, mimořádně rovná a pokrytá jemným jílem. Právě tato rovinnost dovoluje, aby se do měkkého povrchu otiskly rýhy. Kameny se však nepohybují pravidelně: podle americké Správy národních parků mohou celé roky zůstávat na stejném místě. Některé z nich váží až 320 kilogramů a jejich stopy dosahují stovek metrů.
Vysvětlení nepřinesl jediný silný vítr ani led, který by kameny nadzvedl jako vor. Rozhodující je vzácná souhra vody, nočního mrazu, ranního slunce a mírného větru. Po vydatných srážkách se na dně pánve vytvoří velmi mělké jezero. Když teplota v noci klesne pod bod mrazu, jeho hladinu překryje tenká ledová vrstva. Ráno led začne praskat a rozpadá se na rozsáhlé plovoucí desky.
Led jako pomalý buldozer
Právě tyto desky pak vítr posouvá po mělké vodě. Když narazí na kámen vyčnívající ze dna, netáhnou ho za sebou, ale tlačí jej před sebou. Kámen přitom ryje do rozměklého jílu stopu. Led funguje jako velmi široká plachta zachycující sílu větru: samotný vítr by na malý kámen působil jen omezeně, ale několikametrová ledová tabule tlak rozloží a předá jej překážce ve své cestě.
Tento mechanismus poprvé přímo zdokumentoval tým vedený Richardem D. Norrisem. Vědci na Racetrack Playa rozmístili meteorologickou stanici, časosběrné kamery a patnáct kamenů upravených pro sledování pomocí GPS. Podle studie zveřejněné v časopise PLOS ONE zaznamenali pohyb kamenů v zimě na přelomu let 2013 a 2014. Při jedné události 20. prosince 2013 se pohnulo více než 60 kamenů najednou. Některé sledované kameny během několika pohybových epizod urazily až 224 metrů.
Na výsledku je zvláštní hlavně to, jak málo dramatické podmínky stačily. Ledová vrstva měřila přibližně 3 až 6 milimetrů, tedy méně než tloušťka běžné okenní tabulky. Vítr měl při pozorovaných přesunech rychlost zhruba 4 až 5 metrů za sekundu. Kameny se pohybovaly rychlostí asi 2 až 5 metrů za minutu; při jednom přímém pozorování se kámen sunul přibližně 18 sekund. Pro náhodného návštěvníka je to pohyb tak nenápadný, že jej snadno přehlédne, zvlášť pokud se zároveň sunou i ledové desky a voda.
Výzkum také vysvětlil, proč jsou některé rýhy nápadně souběžné a ve stejných místech zatáčejí. Jeden velký ledový panel může tlačit více kamenů najednou, takže jejich dráhy odrážejí stejný směr větru i proudění vody pod ledem. Jakmile ale led praskne, sousední kameny se mohou začít chovat odlišně: jeden zůstane stát, druhý pokračuje a třetí se vychýlí jinam. Proto se na dně jezera objevují jak téměř rovnoběžné stopy, tak jednotlivé rýhy s překvapivými oblouky.
Nejde tedy o kameny, které by „pluly“ na ledu, ani o jev vyžadující hurikánové poryvy. Led je příliš tenký na to, aby balvany unesl. Jeho úloha je jiná a mnohem účinnější: vytváří pohyblivou plochu o velikosti desítek metrů, která dokáže při mírném větru fungovat jako tichý posunovač. Správa národních parků zároveň upozorňuje, že povrch Racetrack Playa je velmi křehký. Stopy, které vznikají za mimořádně vzácné shody podmínek, mohou poškodit pneumatiky i chůze po mokrém jílu.
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.