30. srpna 2024 – Maria, nejnovější film chilského režiséra Pabla Larraína, přináší na plátno příběh jedné z největších operních pěvkyň 20. století, Marie Callas. Hlavní roli ztvárnila Angelina Jolie, která se pokouší zachytit složitou osobnost této legendární divy. Ačkoli je film vizuálně podmanivý a nabízí vtipné dialogy, zůstává otázkou, zda se mu podařilo proniknout pod povrch ikonické postavy, nebo zda zůstává příliš uctivým portrétem.
Larraín, který již dříve přinesl na plátno příběhy dalších slavných žen, jako byly Jacqueline Kennedy Onassis (Jackie, 2016) a princezna Diana (Spencer, 2021), se tentokrát zaměřil na Marii Callas, jednu z nejuznávanějších sopranistek všech dob. Spojení mezi těmito ženami nekončí u jejich slávy a bohatství – obě, Callas i Kennedy, sdílely životní osudy s Aristotelem Onassisem, což dodává Larraínovým filmům nečekaný společný prvek. Přesto se Maria od předchozích Larraínových děl liší tím, že zdá se, nenabízí žádný jasný názor na svou hlavní postavu.
Film, jehož scénář napsal Steven Knight, začíná v roce 1977, kdy je Callas nalezena mrtvá ve svém pařížském bytě. Následně se děj vrací o týden zpět a sleduje její poslední dny. Callas, která již dávno přestala vystupovat, tráví čas v izolaci, obklopena oddaným sluhou (Pierfrancesco Favino) a hospodyní (Alba Rohrwacher). Její každodenní rutinu narušují halucinace, v nichž si představuje televizní štáb, se kterým vede rozhovory o své minulosti.
Tyto imaginární rozhovory slouží jako prostředek k rekonstrukci významných okamžiků z jejího života, od zpívání pro nacistické důstojníky v Řecku během druhé světové války až po osudové setkání s Onassisem v roce 1957. Navzdory těmto silným okamžikům se však film zdá více zaměřený na její vztah s Onassisem než na její vlastní umělecké úspěchy.
Tento důraz na romantický aspekt jejího života působí až urážlivě, neboť odvádí pozornost od toho, co skutečně činilo Marii Callas výjimečnou – jejího hudebního talentu a jejího boje za uznání v mužsky dominovaném světě opery. Mnohé scény mezi Callas a Onassisem tak připomínají spíše melodramatickou telenovelu než velkolepou operu, kterou si Maria Callas zaslouží.
Ačkoli Maria nabízí krásně nasnímané záběry Paříže a brilantní herecké výkony, chybí jí dynamika a napětí, které by udrželo diváka vtaženého do děje. Přestože víme, že její poslední týden života nevyústí v triumfální návrat na scénu, film nenabízí dostatek emocí ani hloubky, aby to diváka skutečně zasáhlo.
Jolie sice ztvárňuje Callas s důstojností a elegancí, avšak postrádá lidskost a zranitelnost, které by přiblížily tuto legendu k divákovi. Callas v jejím podání je spíše nedotknutelnou ikonou než skutečným člověkem, což je škoda, neboť reálné záběry Callas na konci filmu ukazují, že byla schopná být nejen nebeskou divou, ale i ženou plnou života a humoru.
Maria je tedy spíše oslavným portrétem než hlubokým biografickým dramatem. Přestože film nabízí řadu vtipných dialogů a vizuálně krásných momentů, zůstává příliš uctivý a nedokáže přiblížit skutečnou Marii Callas – ženu, která byla mnohem víc než jen „La Callas“.