Vanilka dnes patří k nejrozšířenějším příchutím na světě, její historie však zdaleka není tak „obyčejná“, jak naznačuje anglické použití slova vanilla ve významu nevýrazný či nudný. Podle Deutsche Welle byla rostlina po staletí symbolem prestiže: původně ji využívali obyvatelé Mezoameriky a po příchodu Španělů do Evropy se dostala na královské dvory, kde se přidávala zejména do čokolády.
Vanilka pochází z tropických oblastí dnešního Mexika a Střední Ameriky. Domorodé národy, mimo jiné Totonakové, ji sbíraly a zpracovávaly dávno před evropskou kolonizací. Španělé její lusky v 16. století odvezli do Evropy, kde se z exotického aroma stal vyhledávaný doplněk nápojů, sladkostí i parfémů. Poptávka postupně rostla, samotné pěstování mimo původní oblast ale dlouho naráželo na biologický problém.
Vanilovník plocholistý, nejčastěji pěstovaný druh, má květ s částmi, které brání samosprašnému opylení. V původním prostředí k tomu přispívají specializovaní opylovači. Když se evropské mocnosti pokusily pěstovat vanilku v jiných koloniích, například na ostrovech v Indickém oceánu, rostliny sice kvetly, ale často nevytvářely lusky. Bez spolehlivého způsobu opylení tak nebylo možné založit rozsáhlý průmysl.
Zlom přišel v roce 1841 na tehdejším ostrově Bourbon, dnešním Réunionu, který je francouzským zámořským departementem. Dvanáctiletý Edmond, jenž se narodil do otroctví, objevil techniku ručního opylování. Pomocí tenkého předmětu, například bambusového stébla, nadzvedl část květu oddělující samčí a samičí orgány a přenesl pyl na bliznu. Jednoduchý postup se podle amerického Národního muzea afroamerické historie a kultury používá dodnes.
Objev zásadně změnil možnosti pěstování vanilky. Edmondovu metodu začali používat další pracovníci na plantážích a Réunion se během několika desetiletí zařadil mezi hlavní producenty. Postup se rozšířil také na Madagaskar a další ostrovy, kde vznikla takzvaná bourbonovská vanilka. Madagaskar dnes patří k nejvýznamnějším zdrojům přírodní vanilky, přestože její produkce zůstává náročná a každý květ je třeba opylovat ručně.
Edmond Albius z objevu nezískal odpovídající majetek ani odměnu. Jeho někdejší majitel mu později zajistil svobodu a Edmond přijal příjmení Albius, odvozené od bílé barvy květu vanilovníku. O jeho prvenství se v dalších letech vedly spory a zásluha byla připisována také evropským botanikům. Historici však dnes za člověka, který prakticky použitelný způsob opylování vanilky objevil, považují právě Albiuse. Příběh oblíbeného koření tak spojuje mezoamerické znalosti, evropskou koloniální poptávku a zásadní inovaci dítěte, které samo žilo v systému otroctví.
Zdroj: Deutsche Welle
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.