Flexení úspěchů, přehnané projevy sebevědomí nebo naopak nečekaně upřímné emoce. Na sociálních sítích mohou všechny tyto situace během několika hodin získat nálepku „cringe“, tedy něčeho trapného, nepříjemného či křečovitého. Člověk má někdy chuť odvrátit zrak, zároveň ale video sleduje až do konce a často vyhledá další podobný obsah. Právě tento rozpor stojí za popularitou takzvaného cringe obsahu, píše Deutsche Welle.
Nejde přitom jen o humor. Sledování cizího selhání nebo společenského přešlapu může vyvolat takzvaný zprostředkovaný stud. Pozorovatel má pocit, jako by se nepříjemná situace týkala přímo jeho. Výzkum zveřejněný v časopise Neuropsychologia rozlišuje tuto reakci od škodolibé radosti, známé pod německým výrazem Schadenfreude. Zatímco u zprostředkovaného studu hraje hlavní roli empatie, Schadenfreude souvisí s pocitem odměny při sledování cizího neštěstí nebo ponížení.
Obě emoce se ale mohou při sledování jednoho videa střídat. Divák se směje, protože někdo porušil společenské normy, současně si uvědomuje, jak nepříjemné by mu bylo ocitnout se ve stejné situaci. Studie o zprostředkovaném studu a škodolibosti ukázala, že tyto reakce mají částečně společné, ale také odlišné mozkové procesy. Výsledná přitažlivost obsahu tak nemusí vycházet z prostého pobavení. Přispívá k ní napětí mezi touhou přestat se dívat a potřebou zjistit, co bude následovat.
Trapnost jako internetový obchodní model
Na platformách s krátkými videi se z tohoto napětí stal také obchodní model. Uživatelé zveřejňují vlastní nepovedené pokusy, sestříhané záznamy veřejných přešlapů nebo reakce na cizí videa. Jiní tvůrci podobný materiál vyhledávají, komentují a spojují do delších kompilací. Pozornost, kterou vyvolávají, se následně může proměnit v příjem z reklam, předplatného nebo spolupráce se značkami. Sociální sítě tím vytvářejí prostor, v němž se i cizí rozpačitý okamžik stává surovinou pro další obsah.
Výzkum publikovaný v časopise Frontiers in Psychology popsal několik podob škodolibosti v online prostředí. Může jít o radost z neúspěchu člověka, kterému divák závidí, o pocit, že si někdo trest zasloužil, nebo o uspokojení z toho, že se vyrovnal vnímaný rozdíl mezi úspěšnými a ostatními. Analýza stovek komentářů na Facebooku, Twitteru a Instagramu zároveň ukázala, že škodolibost se v online debatách objevuje v různých podobách a nemusí vyžadovat osobní ani geografickou blízkost k člověku, kterého se událost týká.
Podle Deutsche Welle funguje opakované sledování podobně jako konzumace velmi lákavého, ale málo výživného jídla: rychle přináší silný podnět a nevyžaduje velké soustředění. Algoritmy platforem navíc sledují, u kterých videí uživatel zůstane déle, vrací se k nim nebo na ně reaguje. Takový systém mu pak může nabízet stále další obsah s podobnou emoční intenzitou. Neznamená to, že každý divák nebo každé sledování představuje závislost. Problém nastává tehdy, když člověk nedokáže přestat, ačkoli mu podobný obsah nepřináší skutečné uspokojení nebo narušuje jeho běžný život.
Zdroj: Deutsche Welle
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.