Čmelák stojí před malou plastovou krabičkou s potravou, ale cesta k ní je zavřená dvěma posuvnými díly. Nejdřív musí odstrčit modrou záklopku, která sama o sobě nepřináší žádnou odměnu. Teprve pak může pohnout červenou částí a dostat se k cukernému roztoku. Vypadá to jako drobný hmyzí hlavolam, ve skutečnosti však šlo o pokus, který ukázal překvapivou sílu sociálního učení: čmeláci zvládli postup převzít od jiného čmeláka, i když ho nedokázali sami objevit metodou pokus–omyl.
Studii zveřejněnou v časopise Nature provedl tým z Queen Mary University of London a University of Sheffield na čmeláku zemním, druhu Bombus terrestris. Sociální učení znamená, že jedinec získá novou informaci pozorováním nebo následováním druhého jedince. Nejde nutně o přesné napodobení pohybu; důležité je, že přítomnost zkušeného zvířete změní, co se pozorovatel naučí dělat.
Nejdřív museli badatelé vycvičit takzvané demonstrátory, tedy čmeláky, kteří měli ostatním řešení ukazovat. Už tato část byla obtížná. Aby se čmeláci naučili první, jinak bezvýsledný krok s modrou záklopkou, dostávali zpočátku dočasnou odměnu i za něj. Ta pak byla postupně odstraněna. Vyškolený demonstrátor tedy nakonec otevřel krabičku správným sledem bez toho, aby získal něco za první pohyb.
Poté vědci spojovali demonstrátora s nezkušeným pozorovatelem. Z patnácti pozorujících čmeláků pět zvládlo při samostatné zkoušce otevřít krabičku celým dvoukrokovým postupem. Následně jej opakovali i bez přítomnosti zkušeného jedince. Zásadní je, že tito čmeláci předtím neprošli jednodušším cvičením s podobnou krabičkou a za první krok nikdy nedostali odměnu. Naučili se tedy celou posloupnost během kontaktu s jedincem, který ji už ovládal.
Bez učitele se záklopka nepohnula
Kontrolní pokusy dopadly opačně. Čmeláci měli ke stejným zavřeným krabičkám přístup bez demonstrátora buď 36 hodin rozložených do dvanácti dnů, nebo 72 hodin během 24 dnů. Ani jeden z nich krabičku neotevřel. Zájem o neotevřený hlavolam navíc s časem slábl. Nešlo přitom jen o to, že by čmeláci neuměli zacházet s novými předměty: v dřívějších pokusech dokázali samostatně vyřešit jednodušší úlohy s jediným krokem, za který okamžitě následovala potrava.
Výsledek proto není dokladem, že by čmeláci byli bezradní řešitelé problémů. Ukazuje spíš hranici mezi dvěma způsoby učení. Jednotlivec se snadno učí, když jeho pohyb hned přinese sladkou odměnu. U dvoukrokového úkolu se ale první akce vyplatí až s odstupem a čmelákům pomohlo sledovat někoho, kdo obě části spojil do funkčního celku. Pozorovatelé často následovali demonstrátora těsně u krabičky, což jim zřejmě umožnilo zaměřit se právě na rozhodující pohyby.
Autoři studie spojují tento výsledek s debatou o kumulativní kultuře. Tímto pojmem se označuje hromadění a sociální předávání dovedností, které jsou tak složité, že je jednotlivec sám znovu snadno nevynalezne. Pokus ovšem nedokazuje, že čmeláci takovou kulturu vytvářejí ve volné přírodě. Ukazuje pouze schopnost, která by pro ni byla potřebná: sociální přenos postupu nad rámec toho, co dokázal samostatně zjistit jednotlivý čmelák. Přehled v časopise Apidologie zároveň upozorňuje, že u sezonně žijících kolonií čmeláků zatím neznáme přirozenou tradici, která by se mezi generacemi dlouhodobě udržovala.
Právě v tom je laboratorní krabička cenná. Oddělila otázku, zda čmeláci dokážou jeden od druhého převzít obtížný postup, od otázky, zda se s podobným problémem v přírodě vůbec setkávají. Odpověď na první z nich je nyní poměrně jasná: i hmyz s malým mozkem může získat dovednost, k níž mu samotné zkoušení nestačí.
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.