Filmy, romány i běžná gesta vytvářejí dojem, že polibek na ústa patří k lidské zamilovanosti stejně neoddělitelně jako řeč nebo smích. Právě tohle přesvědčení si vzal na mušku tým antropologů Williama Jankowiaka, Shelly Volscheové a Justina Garcii. Jejich výsledek je pro evoluční psychologii nepohodlně konkrétní: romanticko-sexuální polibek není lidská univerzálie. V souboru 168 kultur našli doklady tohoto zvyku jen ve 77, tedy ve 46 % případů.
Badatelé počítali pouze kontakt rtů mezi dvěma lidmi v romantickém nebo sexuálním kontextu. Nezahrnuli proto polibky rodičů a dětí, pozdravné polibky ani dotek tváře, který může mít v různých společnostech úplně jiný význam. To je důležité rozlišení: nějaká forma něžného dotyku je lidským vztahům vlastní velmi často, ale konkrétní gesto spojované v Evropě s milostným životem nikoli.
Studie zveřejněná v časopise American Anthropologist čerpala z etnografických databází, standardního mezikulturního souboru a také z odpovědí etnografů. Autoři nehledali jen výslovné zmínky o tom, že se lidé líbají. Zajímalo je také, zda popisy společnosti uvádějí jiné intimní praktiky, například rodičovské polibky, ale romantický polibek nezmiňují. Chtěli tím omezit riziko, že by ticho v pramenech bylo prostě důsledkem nezájmu badatele o soukromý život studované komunity.
Ne každé příjemné gesto musí být dědictvím evoluce
Evoluční psychologie zkoumá, jak mohly dávné podmínky lidského života utvářet dnešní prožívání a chování. U polibku se proto často objevují hypotézy, že mohl pomáhat hodnotit zdraví partnera podle dechu, chuti či tělesného pachu, nebo upevňovat dlouhodobý pár. Výsledek mezikulturního srovnání ale ukazuje hranici takových výkladů. Pokud by polibek rtů byl nezbytným, vrozeným mechanismem lidského párování, očekávali bychom jeho mnohem pravidelnější výskyt napříč společnostmi.
To neznamená, že evoluce s polibkem nemá nic společného. Znamená to jen, že zatím není důvod prohlašovat právě tento konkrétní zvyk za univerzálně daný biologický program. Lidé mohou vytvářet pevné vztahy, vyjadřovat touhu i pečovat o partnera mnoha jinými způsoby. V některých kulturách může být intimnější hlazení, společné spaní, vůně, jemné kousání nebo jiné dotyky, které evropskému pozorovateli ani nepřipadají jako obdoba polibku.
V datech se navíc objevil nápadný vzorec. Romantické líbání bylo častější ve společnostech, které autoři označili za sociálně složitější, tedy s více společenskými vrstvami a specializovanějšími rolemi. Naopak mezi rovnostářštějšími lovecko-sběračskými skupinami se objevovalo zřídka. Jde o korelaci, ne o důkaz příčiny. Nelze z ní vyčíst, že společenské třídy polibek vynalezly. Ukazuje však, že intimní rituály se mohou šířit a proměňovat spolu se způsobem života, volným časem, normami čistoty i pravidly veřejného projevu náklonnosti.
Na podobnou otázku se později podívala další studie zveřejněná v časopise Scientific Reports. Téměř tři tisíce účastníků ze 13 zemí v ní hodnotily význam a četnost líbání, objímání i sexu ve vztazích. Polibek lidé pokládali za důležitější v ustálených vztazích než na začátku známosti, což je slučitelné s představou, že může posilovat partnerské pouto. Ani tento výsledek ale neurčuje jednu univerzální funkci polibku: popisuje postoje lidí z konkrétních současných společností.
Nejzajímavější na celé věci proto není tvrzení, že se někde lidé nelíbají. Podstatnější je oprava zdánlivě samozřejmé představy. Západní zkušenost se snadno převlékne za lidskou přirozenost, zvlášť když ji každý den opakují obrazovky a reklama. Mezikulturní data připomínají, že lidská potřeba blízkosti může být velmi stará, zatímco její konkrétní podoba se může naučit, měnit a v některých společnostech vůbec nevzniknout.
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.