Ráno 7. listopadu 2025. Vzduch je chladný, krajinu zakrývá první mlžný opar, a přesto se zdá, že celá země ještě žije tím, co se odehrálo pár hodin předtím. Na sociálních sítích se objevují fotografie s purpurovými a červenými závoji nad Slezskem, severní Moravou a Krkonošemi. Obloha se v noci rozsvítila — ne blesky, ne umělým světlem, ale tichým, éterickým jevem, který většina z nás zná jen z fotografií z Norska nebo Islandu.
Polární záře. Aurora borealis. Jev, který v našich zeměpisných šířkách stále zní trochu jako pohádka. A přesto se v noci z 6. na 7. listopadu nad Českem opravdu zjevila — pro některé jen jako jemný nádech světla nad severním obzorem, pro jiné jako zřetelný tanec světelných závojů, které se na chvíli proměnily v živý dech Slunce nad našimi hlavami.
Noční zázrak, který si vybral střed Evropy
Slunce bylo v posledních dnech neklidné. Na jeho povrchu došlo k řadě silných erupcí a výronů koronální hmoty — tedy oblaků nabitých částic, které se s obrovskou rychlostí rozletí do vesmíru. V běžných případech takové „mraky“ mine naše planeta bez následků. Tentokrát ale jedna ze silnějších vln zamířila přímo k Zemi.
Když se tak stane, zasáhnou tyto částice magnetosféru, ochranný štít planety. Tam se setkají s jejím magnetickým polem a část energie se přenese do atmosféry. V jejích horních vrstvách se srážejí s atomy kyslíku a dusíku a ty — ve zjednodušené řeči — se rozzáří. Tak vzniká polární záře: světelný podpis kosmické energie, která by bez magnetického pole jinak mohla být pro Zemi ničivá.
Tentokrát byla bouře dost silná na to, aby posunula tzv. aurorální ovál – oblast, kde se záře běžně objevuje – daleko na jih. Tak daleko, že se dostala i nad střední Evropu. A tak se ve čtvrtek večer nad obzorem, tam, kde běžně vídáme jen tmu a hvězdy, objevily barevné stopy slunečního větru.
Kde se obloha otevřela
Zatímco západní a jihozápadní Čechy svírala oblačnost a mlhy, Morava a Slezsko měly štěstí. Obloha tam zůstala převážně jasná a právě zde se v noci odehrálo to nejzajímavější. Pozorovatelé z okolí Ostravy, Jeseníků, Beskyd nebo Hané hlásili červené a fialové pruhy nad severním obzorem. Na otevřených pláních se objevovaly závoje připomínající světelnou mlhu, na horách se pásy světla měnily v živé, pomalu se vlnící opony.
Kdo měl citlivější fotoaparát, mohl zachytit i odstíny zelené — barvu typickou pro kyslík ve výškách kolem 100 až 150 kilometrů. Lidské oko ji často nepostřehne, zvlášť v kontrastním měsíčním světle, ale dlouhá expozice ji odhalí v plné síle.
Na severu Čech, v Krušných horách i v Krkonoších, se aurora objevila také, byť méně výrazně. Mnozí pozorovatelé hlásili jen „světelný opar“ – nejasné zjasnění oblohy, které se ale s běžným městským světlem nedalo zaměnit.
Měsíc, mlha a trpělivost
Byla to noc, která vyžadovala trpělivost. Meteorologové upozorňovali, že pozorování mohou komplikovat právě ty faktory, které v listopadu známe až příliš dobře – mlhy, nízká oblačnost, světelný smog i zář po úplňku. Měsíc byl téměř plný a jeho svit prosvěcoval noční oblohu natolik, že slabší polární záře mohla snadno zaniknout.
Přesto mnozí vytrvali. Kdo vyrazil mimo město, na pole, louku nebo hory, měl šanci vidět něco, co se možná nebude opakovat dlouhá léta. I ti, kteří neviděli barevné opony, popisovali zvláštní dojem – tiché světlo, které se zdálo přicházet „odnikud“, lehce proměnlivé, jakoby žijící.
Astronomové připomínají, že při takto silných erupcích bývá jev velmi proměnlivý. Může se objevit několikrát během noci, někdy i několik nocí po sobě, podle toho, jak dlouho trvá proud nabitých částic.
Naděje pro dnešní večer
A právě to je na této události fascinující: příběh zdaleka nekončí. Ráno 7. listopadu vědci z Českého hydrometeorologického ústavu potvrdili, že geomagnetická bouře stále trvá. Nabité částice z dalších erupcí mohou dorazit v průběhu dne a znovu rozdmýchat tanec světel na obloze.
To znamená, že i dnešní večer může přinést pokračování nočního divadla. Šance je vyšší, než bývá obvyklé. Pokud se počasí umoudří a obloha zůstane jasná – především na východě a na horách – může být polární záře viditelná i dnes.
Pro pozorovatele to znamená jediné: vyhledat temné místo s otevřeným výhledem na sever, vyrazit po setmění a vybavit se trpělivostí. Polární záře se neřídí časovým rozvrhem. Může se zjevit kdykoliv mezi devátou večerní a druhou ranní, někdy na pár minut, jindy na hodinu.
Krása i připomínka síly Slunce
Při pohledu na tu noční nádheru je snadné zapomenout, že jde o důsledek poměrně drsného jevu. Zatímco my se kocháme, satelity a komunikační sítě mohou zažívat výkyvy, navigační systémy kolísají a magnetické pole planety čelí náporu energie ze Slunce. Polární záře je z části varovným světlem – vizuálním důkazem, že Slunce zůstává aktivní a že život na Zemi je s ním propojen víc, než si běžně uvědomujeme.
Vědci zároveň dodávají, že právě tato aktivita není náhodná. Slunce se nachází poblíž maxima svého jedenáctiletého cyklu, kdy je erupcí a výronů nejvíce. Je tedy pravděpodobné, že i v následujících měsících budeme podobné jevy pozorovat častěji. To ale neznamená, že bychom si na ně měli zvyknout. Každá z těchto nocí je unikátní – kombinace počasí, času, místa a sluneční energie, která se nemusí nikdy zopakovat.
Malý kus severu
Pro nás, kdo jsme noc strávili venku, to byl okamžik, který se těžko popisuje. Nešlo jen o světlo, ale o pocit spojení – s oblohou, s vesmírem, s něčím dávným a mimo naši kontrolu. Někteří pozorovatelé mluvili o „tichu, které svítilo“, jiní o „záři, která se hýbala, jako by dýchala“.
V zemi, kde máme většinu oblohy zahalenou městským svitem, je taková noc téměř zázrakem. Najednou se z všedního listopadového večera stane něco, co přesahuje hranice běžného života. Člověk, který zvedne hlavu od telefonu, najednou vidí, že svět je mnohem větší, než si denně připouští.