Na začátku tisíciletí vládly éteru. Z každého rádia zněly chytlavé refrény, barevné klipy plnily hudební stanice a pětice, trojice nebo čtveřice mladých žen se stávaly ikonami celé generace. Girls Aloud, Sugababes, Atomic Kitten, All Saints či Mis-Teeq – jména, která symbolizovala energii, svobodu, sebevědomí a ženský pohled na pop. Dnes, po dvou dekádách, ty samé ženy poprvé otevřeně mluví o tom, co se dělo za oponou. O tlaku, manipulaci, vyčerpání i o tom, jak se z hudebního snu stala často bolestná zkušenost.
Zlatý věk popu – a jeho skryté náklady
„Za mě jsou nejlepší popové kapely vždycky ty dívčí,“ říkal už před lety Andy McCluskey, lídr OMD a producent Atomic Kitten. „Klukovské skupiny jsou hrozné. Prodávají desky jen proto, že si zamilované holky dávají jejich plakáty nad postel.“ Byť to zní jako provokace, něco na tom je. Zatímco boybandy často sázely na image a romantické texty, dívčí kapely přinášely větší žánrovou pestrost, odvahu experimentovat i nečekanou hudební inteligenci.
Stačí si připomenout explozi energie ve „Wannabe“ od Spice Girls nebo strukturovaný popový experiment „Biology“ od Girls Aloud. Tam, kde Westlife opakovali schémata balad, dívky měly odvahu riskovat. Jenže pod povrchem svobody se skrývala přísná pravidla showbyznysu – diktát vzhledu, diety, nekonečné promo turné a málo prostoru pro vlastní hlas.
Dívky pod kontrolou
Nový dokument BBC Girlbands Forever se snaží přepsat dějiny a ukázat nejen melodickou genialitu těchto skupin, ale i tvrdou realitu, kterou tehdy musely snášet. Kelle Bryan z kapely Eternal například vzpomíná na „boot camp“, kde se jejich jídelníček a pohyb hlídaly téměř vojenským způsobem. Melanie Blatt z All Saints se v dokumentu rozplakala, když popsala, že jí bylo doporučeno jít na potrat – údajně proto, aby těhotenství „neohrozilo image kapely“. Odmítla.
Podobné příběhy zaznívají i od dalších zpěvaček. Často šlo o náctileté dívky, které se ze školních lavic přes noc ocitly ve světě manažerů, tiskových konferencí a tabloidních honiček. „Lidé vidí jen lesk, ale my jsme dřely neskutečně,“ říká Kerry Katona z Atomic Kitten. „Byly jsme vyčerpané. V jednu chvíli jsme všechny tři skončily na kapačkách. Neměly jsme žádnou kontrolu, žádné právo rozhodovat.“
Když značka pohltí člověka
Snad žádný příklad neukazuje cynismus hudebního průmyslu tak jasně jako příběh Sugababes. Skupina, která debutovala s hitem Overload, prošla tolika personálními změnami, že v roce 2009 v ní nezůstal jediný původní člen. Bývalý šéf labelu Island, Darcus Beese, k tomu říká s ledovým klidem: „Sugababes byly značka. Nezáleželo, kdo v ní je. Ale ta poslední sestava nebyla dost dobrá ani na to, aby byla tribute bandem.“
To, co mělo být hudebním projektem tří teenagerů, se proměnilo ve značku, kterou mohli majitelé práv libovolně přetvářet. A dívky, které ji vytvořily, zůstaly na okraji. „Bylo mi šestnáct, když jsme měli první hit,“ vzpomíná Siobhan Donaghy. „Nevěděly jsme, že máme právo něco měnit nebo se bránit. Prostě jsme jely dál.“
Chaos a samota: příběh Girls Aloud
Když se v roce 2002 na televizních obrazovkách objevila soutěž Popstars: The Rivals, nikdo netušil, že vítězná pětice dívek – Cheryl, Sarah, Kimberley, Nadine a Nicola – se stane jedním z nejúspěšnějších britských popových fenoménů dekády. Jenže i jejich příběh byl plný chaosu. První rok po vítězství neměly stálého manažera. „Byl to zmatek,“ říká Nadine Coyle. „Byly jsme děti a nikdo nás nehlídal. Každý tahal za jiný provaz – marketing, televize, koncerty. Pracovaly jsme dvacet dva hodin denně.“
Cheryl vzpomíná, že byly tak nezkušené, že občas volaly přímo šéfovi labelu s prosbou, aby jim pomohl opravit pračku. Z dnešního pohledu působí anekdoticky, ale odhaluje tehdejší realitu – dívky vržené do víru komerce bez zázemí a vedení. „Postupem času jsme se ale naučily, jak celý ten byznys funguje,“ dodává Kimberley Walsh. „A to nás posílilo. Už jsme se nebály říct ne.“
Když dravost zachrání duši
Ne všechny příběhy jsou tak temné. Mis-Teeq, trojice žen, které propojily R&B, hip-hop a britský garage, si od začátku hlídala vlastní cestu. „Nikdy jsme se nebály říct, co si myslíme,“ směje se Su-Elise Nash. „Ta drzost nás držela na správné cestě.“ Kapela si psala texty sama, neměla producenty, kteří by ji přetvářeli podle marketingových tabulek.
Přesto čelila jinému typu překážek – rasismu. „Řekli nám, že černé dívky v Británii neprodávají desky,“ vzpomíná Alesha Dixon. Média jim odmítala dávat prostor, i když jejich singly Scandalous nebo Why ovládaly hitparády. „Nebylo to otevřené, ale cítit to bylo,“ říká Nash. „Tak jsme si řekly: budeme pracovat dvakrát tolik, dokud si ten respekt nevynutíme.“
Cena za slávu: když se svět obrátí proti tobě
Mediální tlak byl v nultých letech brutální. Tabloidy milovaly pád ikon, a dívčí kapely byly ideálním terčem. „Každý den stálo před mým domem čtyřicet paparazzi,“ říká Kerry Katona. „Když se mi narodila dcera Molly, otiskli fotku mých břicha se šipkami na strie a popiskem circle of shame. To vás zlomí.“
Katona upadla do deprese a závislostí. „Kdybych neměla děti, už bych tu nebyla,“ říká dnes otevřeně. Sláva se proměnila v trauma, které ji nakonec donutilo kapelu opustit. „Nechtěla jsem být slavná, chtěla jsem být máma. To bylo to jediné, po čem jsem kdy toužila.“
Podobně skončila i kariéra Su-Elise Nash. Když Mis-Teeq nahrávaly třetí album, jejich label Telstar zkrachoval. „Najednou bylo po všem. Dlužili nám spoustu peněz,“ říká. „A v té době mi navíc onemocněla babička. Měla rakovinu štítné žlázy a zbývalo jí pár měsíců života. Díky tomu, že se kapela rozpadla, jsem s ní mohla být. A nikdy toho nelituju.“
Když se systém začne měnit
Dnes je situace jiná. Od éry Girls Aloud uběhlo dvacet let a hudební průmysl si uvědomil, že vyčerpané a zlomené hvězdy nejsou dobrou reklamou. „Dřív to bylo jen go, go, go,“ říká Jesy Nelson z Little Mix. „Nikdo se nezajímal, jak se cítíme.“
Když Little Mix v roce 2020 spustily vlastní talentovou show, trvaly na tom, aby BBC zavedla psychologickou péči pro všechny soutěžící. „My jsme to neměly. Nikdo se o nás nestaral,“ dodává Leigh-Anne Pinnock. V branži, která kdysi fungovala jako továrna na sny i zklamání, se konečně začíná mluvit o duševním zdraví, rovnosti i o právu na odpočinek.
Ale tlak nezmizel. K-popové hvězdy, které dnes určují globální standardy popu, často žijí ve stejném rytmu, jaký kdysi ničil západní girlbandy. Členky Le Sserafim přiznávají, že denně zkouší šest hodin, a po tom následují nahrávání, televizní vystoupení, focení a natáčení obsahu pro sociální sítě. Kult výkonu se změnil, ale nezmizel.
Sesterské pouto přes dekády
Možná právě proto vzniká mezi bývalými členkami dívčích kapel zvláštní solidarita. „Po odvysílání prvního dílu dokumentu jsem ráno našla zprávy od Natashy z Atomic Kitten i od Keishy ze Sugababes,“ říká Su-Elise Nash. „Bylo to krásné. Žádná rivalita, žádné pomlouvání. Jen uznání a vzájemný respekt.“
Všechno, čím tyto ženy prošly – od diety po paparazzi – je dnes součástí širšího příběhu o ženské síle v hudbě. Nejde jen o popové hity, ale o kulturní boj o sebeurčení, důstojnost a respekt. A jak říká Kerry Katona, dnes už 45letá a znovu usměvavá: „Měla jsem pády, ale důležité je vždycky to vstát.“
Pop jako zrcadlo společnosti
Když se podíváme na vývoj dívčích kapel od šedesátých let po současnost, vidíme proměnu ženského obrazu v popkultuře. The Ronettes byly romantické múzy, Spice Girls hlásaly „Girl Power“, zatímco Little Mix otevřeně mluvily o psychickém tlaku, mateřství i feminismu.
To, co začalo jako hudební produkt, se stalo politickým prostorem – bojem za uznání žen v průmyslu, který je dlouho vnímal jen jako dekoraci. I proto trvalo 41 let, než ženská kapela získala ocenění Best Group na Brit Awards – až v roce 2021, zásluhou Little Mix.
Pop, který kdysi býval lehkomyslnou zábavou, dnes odráží hlubší témata: rovnost, tělesnou autonomii, právo na vlastní hlas. A i když některé z těchto příběhů končí bolestně, zanechaly v hudební historii stopu, která se už nikdy nesmaže.