Třetí návrat Jamese Camerona na planetu Pandora měl být přelomem. Avatar: Oheň a popel vstoupil do kin 19. prosince 2025 jako jedna z nejočekávanějších premiér dekády. Po rekordním úspěchu prvního Avatara z roku 2009 a komerčně mimořádně silném, byť kriticky rozporuplném pokračování z roku 2022 se zdálo, že Cameron má před sebou jasný úkol: dokázat, že sága není jen technologickým monumentem, ale stále živým filmovým vyprávěním. První zahraniční recenze však naznačují, že odpověď na tuto otázku není jednoznačná – a pro část kritiků dokonce znepokojivá.
Očekávání na hraně možností
Avatar jako značka vstupoval do třetí kapitoly s břemenem vlastních dějin. První díl redefinoval práci s 3D technologií a stal se kulturním fenoménem, druhý potvrdil, že divácký zájem o Pandoru nezmizel ani po třinácti letech. James Cameron tentokrát sliboval temnější tón, morálně složitější konflikty a zásadní posun v pohledu na samotné Na’vi. Právě tento příslib byl podle kritiků jedním z hlavních důvodů, proč byl třetí Avatar přijímán s takovou pozorností – a současně s tak vysokými nároky.
Nejtvrdší verdikt: BBC a „nejdelší a nejhorší“ Avatar
Nejostřejší kritiku přinesl britský web BBC, jehož recenzent Nicholas Barber označil film za „téměř tříhodinový spořič obrazovky“. Ve své recenzi nešetřil výrazy o rozvleklém ději, nemotorných dialozích a spiritualitě, která podle něj působí jako relikt dávné éry. Zatímco první Avatar byl vnímán jako pohled do budoucnosti kinematografie, třetí díl prý připomíná spíše návrat k filmovému stylu, který byl moderní před patnácti lety.
Barber zdůrazňuje i strukturální problém snímku: přes extrémní stopáž 197 minut podle něj film nefunguje jako samostatné vyprávění s jasným začátkem, prostředkem a koncem. Cameron podle této kritiky spoléhá na to, že divák je už plně ponořen do světa Pandory, a rezignuje na potřebu vystavět uzavřený dramatický oblouk. Výsledkem má být dílo, které působí sebejistě až sebestředně – a které zároveň vyvolává obavy z dalších plánovaných pokračování.
Britská zdrženlivost: Guardian a pocit vnitřní prázdnoty
Podobně rezervovaný tón zvolil i The Guardian. Podle jeho recenze je Avatar: Oheň a popel obrovským filmem v doslovném i obrazném smyslu, ale zároveň dílem, které je „kolosálně odolné vůči kritice“. Guardian upozorňuje, že svět Pandory byl vždy hlavním lákadlem série, jenže tentokrát se proměňuje spíše v technickou demonstraci než v živoucí filmový prostor.
Zajímavým postřehem je kritika práce s lidskými postavami. V okamžicích, kdy se na plátně objevují skutečné lidské tváře, působí podle Guardianu paradoxně cize – jako by do digitálního světa nezapadaly a byly do něj dodatečně vloženy. Tento kontrast má oslabovat emocionální účinek scén, které by jinak měly být klíčové.
Americký pohled: Time a ztracené kouzlo revoluce
Zdrženlivě, i když méně útočně, se vyjádřil také americký týdeník Time. Podle jeho recenze zůstává Cameronova technologie oslnivá, ale zároveň podivně plochá. Obrazy jsou precizní, detailní a technicky dokonalé, avšak jejich účinek už nemusí být univerzální. To, co bylo v roce 2009 revoluční, se po třech filmech může jevit jako rutina.
Time shrnuje situaci konstatováním, že série Avatar postupně přišla o své kouzlo. Ne proto, že by byla technicky slabá, ale proto, že se jazyk, který kdysi působil nově, stal známým a očekávatelným. Pro část publika může být Pandora stále fascinující, pro jiné však už spíše uspávající.
Smířlivější hlas: Variety a uznání ambicí
Nejvyváženější pohled nabízí magazín Variety, který hodnotí Oheň a popel jako film odvážnější a kompaktnější než druhý díl The Way of Water. Přesto ani Variety neskrývá, že vizuální bezprecedentnost prvního Avatara se už zopakovat nepodařilo. Hollywoodská „3D revoluce“ mezitím vyprchala a technologie, které kdysi ohromovaly, dnes tvoří standard velkorozpočtových produkcí.
Variety však oceňuje detaily přírodních scén Pandory a jejich hmatatelnost. Právě v těchto momentech má film stále schopnost vtáhnout diváka a připomenout, proč byl svět Na’vi od začátku tak přitažlivý.
Temnější Pandora a nový klan Na’vi
Z hlediska příběhu navazuje Avatar: Oheň a popel přímo na události druhého dílu. Cameron tentokrát představuje nový ohnivý klan Na’vi, který má narušit dosavadní černobílé rozdělení na dobro a zlo. Režisér dlouhodobě deklaruje snahu ukázat, že ani domorodí obyvatelé Pandory nejsou morálně jednoznační a že konflikty uvnitř jejich společnosti mohou být stejně destruktivní jako hrozby zvenčí.
Právě tento posun byl některými kritiky vnímán jako krok správným směrem. Jiní však upozorňují, že film se této myšlenky nedokáže plně chytit a často se vrací k opakujícím se motivům zajetí, útěku a rodinných konfliktů, které už divák zná z předchozích dílů.
Technická dokonalost versus emoce
Společným jmenovatelem většiny recenzí je rozpor mezi technickou precizností a emocionálním dopadem. Cameron i tentokrát posunul hranice filmové technologie, pracoval bez využití umělé inteligence a důsledně stavěl na detailní animaci a motion capture. Přesto se část kritiků shoduje, že emoce a dramatické napětí se v tomto monumentálním prostoru ztrácejí.
BBC ve své recenzi dokonce přirovnává film k staré arkádové hře – vizuálně bohaté, ale bez skutečného pocitu nebezpečí. Pokud divák podvědomě cítí, že hlavním postavám se v rámci plánované pentalogie nemůže nic zásadního stát, oslabuje to napětí i sázky vyprávění.
Únava materiálu, nebo příprava na finále?
Zahraniční recenze se shodují v jednom: třetí Avatar potvrzuje trend, kdy technická stránka série zůstává dominantní, zatímco příběh a emoce jsou pro část publika upozaděny. Zároveň ale připomínají, že Cameron plánuje ještě další dva díly, které mají celý příběh uzavřít.
Otázkou zůstává, zda je Oheň a popel symptomem únavy materiálu, nebo vědomou přechodovou kapitolou. Pokud má sága přežít a udržet si relevanci, bude podle kritiků nutné nabídnout víc než další vizuálně krásný návrat na Pandoru. Publikum, které kdysi ohromila technologie, dnes hledá především silné postavy, jasné konflikty a emoce, jež obstojí i bez technického ohňostroje.
Avatar: Oheň a popel je filmem extrémů. Na jedné straně stojí bezprecedentní produkční zázemí, precizní obraz a ambice rozšířit mytologii Pandory. Na straně druhé únava z délky, opakujících se motivů a pocit, že série zůstává uvězněna ve vlastním monumentu. Zahraniční kritiky ukazují, že Cameron už netočí filmy, které by jednoznačně definovaly budoucnost kinematografie, ale díla, jež spíše bilancují jeho vlastní éru.
Zda se třetí Avatar zapíše do historie jako odvážná temná kapitola, nebo jako varování před nekonečným rozšiřováním úspěšných značek, ukáže až čas – a především reakce diváků v kinech po celém světě. Jedno je však jisté už nyní: návrat na Pandoru už není samozřejmostí a magie, která kdysi uchvátila planetu, dnes čelí nejtvrdší zkoušce.