Na Štědrý večer se v českých domácnostech tradičně schází rodina u svátečního stolu, aby následně očekávala příchod Ježíška, který podle křesťanské tradice nosí dárky. Tento zvyk je hluboce zakořeněn v české kultuře a vychází z legendy o narození Ježíše Krista. V období komunistického režimu se však objevily snahy nahradit Ježíška Dědou Mrázem, což se ukázalo jako neúspěšný pokus. O důvodech tohoto neúspěchu hovoří religionista Jiří Dynda.
Děda Mráz, postava ruského folklóru, byl v českém prostředí představen jako alternativní nositel dárků, jehož cílem bylo oslabit křesťanské tradice spojené s Vánocemi. Jiří Dynda v této souvislosti zdůrazňuje, že tradice nelze centrálně plánovat a že pokusy o jejich umělé zavedení se setkávají s odporem. „Tradice je něco, co se vyvíjí přirozeně v rámci společnosti. Když se o to snaží totalitní moc, obvykle to nefunguje,“ uvedl Dynda.
Podle Dyndy je Děda Mráz v českém kontextu vnímán jako cizí prvek, který se nespojil s místními zvyky a tradicemi. Zatímco Ježíšek má v české kultuře silnou symboliku, Děda Mráz byl vnímán jako postava, která nemá hluboké kořeny v českém prostředí. „V české kultuře je Ježíšek symbolem rodinné pohody a lásky, zatímco Děda Mráz je spíše postavou, která se snaží vnést do Vánoc jiný prvek, což lidé nevnímali pozitivně,“ dodal Dynda.
Děda Mráz byl v Československu propagován jako součást snahy o vytvoření nového, socialistického pojetí Vánoc. Tento pokus však narazil na silnou tradici, která se v českých zemích vyvinula po staletí. Dynda upozorňuje, že tradice jsou často spojeny s osobními vzpomínkami a rodinnými rituály, které nelze snadno změnit nebo nahradit. „Lidé mají své vlastní vzpomínky na Vánoce, které jsou spojeny s Ježíškem. Děda Mráz nemohl tyto vzpomínky nahradit,“ říká Dynda.
V souvislosti s Dědou Mrázem se také objevila otázka, jakým způsobem se tradice vyvíjejí a jak jsou ovlivňovány společenskými změnami. Dynda upozorňuje, že tradice se přizpůsobují novým podmínkám, ale vždy si zachovávají určité prvky, které jsou pro danou kulturu charakteristické. „Tradice nejsou statické, ale dynamické. Mění se v závislosti na společenském kontextu, ale základní prvky zůstávají,“ vysvětluje Dynda.
Děda Mráz se tak stal symbolem neúspěšného pokusu o centralizaci a kontrolu tradic. Jeho neúspěch v českém prostředí ukazuje, jak důležité je pro lidi udržovat a ctít své vlastní tradice, které mají hluboké historické a kulturní kořeny. Dynda dodává, že tradice by měly být přirozeně předávány z generace na generaci, a to bez zásahů ze strany autorit. „Když se tradice pokoušíme uměle měnit, obvykle to vede k odporu a neúspěchu,“ uzavírá Dynda.
Tento pohled na Dědu Mráz a jeho neúspěch v Česku ukazuje, jak složité a mnohovrstevné jsou otázky tradice a kultury. V českém prostředí zůstává Ježíšek silným symbolem Vánoc, zatímco Děda Mráz se stal příkladem toho, jak se pokusy o změnu tradic mohou setkat s nepochopením a odmítnutím. Tradice, které jsou součástí identity a kultury národa, nelze snadno nahradit nebo změnit, a to ani v časech politických a společenských změn.