Francouzská herečka a kulturní symbol 20. století Brigitte Bardotová zemřela v neděli 28. prosince 2025 ve věku 91 let. Bardotová se v 50. a 60. letech stala zosobněním nové představy o ženské svobodě, kráse a popkultuře – a současně jednou z prvních celebrit moderního typu, které veřejnost sledovala s obdivem i nelítostnou zvědavostí. Svět ji znal jako „B. B.“, Francie v ní viděla tvář své kinematografie a Saint-Tropez se díky ní proměnilo v symbol stylu a bezstarostného léta.
V posledních měsících se o Bardotové psalo především v souvislosti se zdravím. Na začátku prosince její nadace veřejně ujišťovala fanoušky, že se zotavuje a není důvod k panice – reagovala tím na vlnu obav, které se periodicky vracely s každou stručnou informací o její kondici. V říjnu se navíc internetem šířila nepravdivá zpráva o jejím úmrtí, kterou sama Bardotová razantně odmítla jako „fake news“.
O příčině smrti některá média v prvních hodinách neinformovala; redakce obvykle u podobných událostí vyčkávají na oficiální upřesnění rodinou či zástupci, aby se vyhnuly spekulacím. V tuto chvíli je veřejně ověřitelné především to, že Bardotová zemřela ve věku 91 let a že informaci zveřejnila její nadace prostřednictvím agenturního kanálu.
Od baletu k objektivu kamery: zrození „B. B.“
Brigitte Bardotová se narodila v roce 1934 v Paříži. V mládí se věnovala baletu a modelingu – a právě odtud vedla cesta k filmu. Její kariéra nabírala tempo v době, kdy Francie hledala novou tvář po válce: moderní, provokativní, nezaměnitelnou. Podle Guardianu ji do mezinárodního povědomí definitivně vystřelil film A Bůh stvořil ženu (And God Created Woman) z roku 1956, který režíroval Roger Vadim.
Tenhle titul je dnes vnímán jako jeden z milníků popkultury: Bardotová v něm nepůsobila jen jako herečka v konkrétní roli, ale jako fenomén. Kamera, publicita i dobová společnost na ni začaly nahlížet optikou „symbolu“. Tato nálepka přinášela ohromnou slávu – a zároveň intenzivní tlak, který se s ní táhl celým životem.
V dalších letech hrála ve filmech, které formovaly obraz francouzské kinematografie v zahraničí. Guardian připomíná například La Vérité (Pravda), Godardovo Le Mépris (Pohrdání) či Viva Maria! – tituly, které ukazují, že Bardotová nebyla jen „tváří“, ale součástí ambiciózních projektů své doby.
Ikona stylu – a průmysl, který se naučil vydělávat na lidské tváři
S Bardotovou se zrodilo něco, co dnes považujeme za samozřejmost: globální celebrita, jejíž účes, oblečení, způsob líčení i gesta kopírují miliony lidí. „Bardot look“ – zvýrazněné oči, objemné vlasy, nonšalantní elegance – pronikl do módy, reklamy, hudby i fotografie. Její obraz fungoval jako exportní artikl francouzské kultury, a zároveň jako zrcadlo proměn společnosti, která se začala otevřeněji bavit o sexualitě, ženské autonomii a hranicích mezi soukromím a veřejným životem.
Je důležité dodat, že Bardotová byla současně jednou z prvních žen, u nichž se naplno ukázalo, jak krutý může být svět médií. Sláva, která z ní udělala legendu, ji také uzavřela do role, z níž se těžko vystupuje. Čím víc byla „symbolem“, tím méně prostoru zbývalo pro obyčejného člověka – a tím snadněji se z ní stával objekt projekcí, soudů a předsudků.
Odchod z filmu ve 39 letech: ticho po bouři
Bardotová se rozhodla skončit s herectvím už v roce 1973, tedy ve věku 39 let. Guardian tento krok připomíná jako zásadní zlom: v době, kdy by jiné hvězdy plánovaly druhou kariérní vlnu, ona odešla z veřejného prostoru a zvolila jinou životní roli.
Její odchod nebyl jen profesním rozhodnutím. V kontextu její životní zkušenosti se dá číst také jako gesto sebeobrany: snaha vymanit se ze stroje, který z jejího jména udělal značku. V dalších dekádách se sice ve veřejném prostoru objevovala, ale film už nebyl jejím centrem.
Život po slávě: nadace a zápas za práva zvířat
Po odchodu z filmu se Bardotová postupně profilovala jako výrazná tvář ochrany zvířat. Podle Guardianu založila v roce 1986 nadaci Brigitte Bardot Foundation, která se věnuje prosazování zvířecího welfare. Tato etapa jejího života je pro část veřejnosti stejně určující jako filmová éra: pro jedny představuje obdivuhodnou vytrvalost a schopnost přetavit slávu ve veřejně prospěšný tlak, pro druhé je to období, kdy se její veřejná vystoupení začala komplikovat politickými a společenskými spory.
Sama existence nadace ale patří k faktům, která její příběh rámují: Bardotová se nespokojila s rolí „bývalé hvězdy“, ale vstoupila do tématu, které ve Francii i jinde vyvolává silné emoce – od chovu zvířat přes cirkusy až po lovecké tradice.
Kontroverze a soudní výroky: druhá tvář veřejné legendy
Každá velká legenda má stín – a u Bardotové byl v posledních dekádách velmi viditelný. Guardian připomíná, že její veřejná vyjádření opakovaně vyvolávala ostré reakce a že byla ve Francii v minulosti odsouzena za podněcování rasové nenávisti v souvislosti s částí jejích prohlášení o imigraci a islámu.
Pro novináře je to citlivá oblast: je nutné držet se ověřitelných informací a vyhnout se přifukování nebo naopak zametání pod koberec. Bardotová byla pro mnoho lidí ikonou emancipace, ale zároveň osobností, která dokázala společnost polarizovat. I to patří k jejímu odkazu – byť ne v tom romantickém slova smyslu, který si fanoušci často přejí.
Saint-Tropez jako kulisa posledního dějství
Bardotová byla dlouhodobě spojována se Saint-Tropez, kde žila v ústraní obklopená zvířaty. Některé nekrology zmiňují, že poslední léta trávila právě tam. Tento obraz – slavná žena, která po dekádách kamer volí ticho a „domov mimo domov“ – je pro veřejnou paměť silný. Saint-Tropez v jejím příběhu fungovalo podobně jako filmové plátno: prostor, do něhož si lidé promítali představy o svobodě, létu, mládí a Francii.
Zprávy o smrti slavné osobnosti často sklouzávají ke klišé. U Brigitte Bardotové ale není potřeba přikrašlovat. Fakta sama ukazují, proč se o ní mluví jako o symbolu: světová sláva v éře, kdy nebyla samozřejmá; filmy, které dodnes definují představu o francouzské kinematografii; rozhodnutí odejít na vrcholu; a druhý život zasvěcený aktivismu.
V nejbližších hodinách a dnech se dá očekávat, že rodina, nadace a francouzské instituce upřesní další podrobnosti, včetně informací k poslednímu rozloučení. Pro světovou kulturu je ale už teď zřejmé jedno: odešla žena, která definovala celou jednu éru – ať už ji lidé milovali, kritizovali, nebo obojí současně.