Když britská vědecká expedice z Oxfordské univerzity zveřejnila své nejnovější záběry z ugandského pralesa Budongo, svět vědy se opět naklonil směrem k fascinujícím otázkám, které se týkají nejen chování zvířat, ale i samotného lidství. Záběry zachycují divoké šimpanze, kteří si na rány a zranění aplikují rozžvýkané části rostlin, jež mají zjevné léčivé účinky. Tento pozoruhodný výjev by mohl být zařazen do folklóru – kdyby ovšem nešlo o reálnou, vědecky podloženou praxi, která vrhá nové světlo na to, jak hluboké mohou být znalosti přírody mimo naši civilizovanou bublinu.
Výzkum vedený doktorkou Elodie Freymannovou byl publikován v časopise Frontiers in Ecology and Evolution a vychází nejen z přímých pozorování, ale také z desítek let archivních záznamů výzkumníků, terénních pracovníků a místních pozorovatelů. Ukazuje se, že šimpanzi v Budongu se neomezují pouze na jeden typ „přírodní první pomoci“, ale disponují širokým repertoárem chování: od výběru specifických rostlin přes jejich úpravu až po aplikaci na vlastní těla – nebo dokonce na rány jiných členů skupiny.
Znalost, která překvapuje i vědce
Už předchozí studie prokázaly, že šimpanzi a další primáti, včetně goril či orangutanů, instinktivně vyhledávají rostliny se specifickými účinky – například ty s antiparazitickými nebo antibakteriálními vlastnostmi. Nový výzkum z Ugandy však dokládá i aktivní aplikaci rostlinných látek na otevřené rány. Jedno z videí například ukazuje mladou samici, jak žvýká list a následně jeho šťávu nanáší na ránu na těle své matky. Tento akt nebyl pouze funkční – byl také emocionálně zabarvený. Podle doktorky Freymannové se jedná o možný důkaz empatie, tedy schopnosti vcítit se do utrpení jiného jedince a pomoci mu.
Podobné případy byly zaznamenány i u orangutanů. Studie publikovaná letos v časopise Scientific Reports popisuje, jak samec orangutana v Borneu použil rozžvýkaný list rostliny z rodu Fibraurea na hlubokou ránu na tváři. Zajímavé je, že Fibraurea je tradičně využívána i domorodými obyvateli jihovýchodní Asie k léčbě zánětů a infekcí.
Paměť ekosystému
Velkou zásluhu na objevu má také archiv terénní stanice v Budongo, která funguje již od 90. let. Ve stovkách zápisků a pozorovacích denících byly popsány i další fascinující momenty: šimpanzi používající listy k očištění po defekaci, odstraňující pasti z končetin jiných šimpanzů, nebo sdílející vodu z pramenů pomocí improvizovaných nástrojů z listů a kůry. Tato kumulativní paměť ukazuje, že určité chování není náhodné ani výjimečné – ale že tvoří součást kulturního repertoáru těchto primátů.
Antropologové z Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA) navíc v loňském roce upozornili, že podobné přírodní „lékárničky“ mohou existovat u řady dalších druhů, například u slonů, kteří po porodu konzumují specifické byliny vyvolávající kontrakce, nebo u papoušků, kteří pojídají jíl s obsahem minerálů neutralizujících toxiny ze semen.
Propojení se světem tradiční medicíny
Jedním z fascinujících aspektů tohoto výzkumu je jeho propojení s lidovou medicínou. Mnohé z rostlin, které šimpanzi vyhledávají, mají své místo i v tradičních léčebných postupech používaných lidmi. Podle botanika a etnofarmakologa profesora Michaela Balicka z New York Botanical Garden je podobnost mezi „zvířecí“ a lidskou tradiční medicínou zarážející. „Je možné, že naši předci se učili od zvířat – pozorovali je, jak se léčí, a přejali některé jejich praktiky,“ říká Balick v rozhovoru pro CNN.
Taková hypotéza by mohla otevřít zcela nový směr v etnobotanickém výzkumu, kdy by systematické pozorování zvířecích léčebných praktik mohlo přispět k objevům v oblasti farmacie. Již nyní se některé farmaceutické firmy zajímají o extrakty z rostlin používaných šimpanzi – a testují je na jejich antibakteriální a protizánětlivé účinky.
Etická rovina a hranice lidského vnímání
Studie chování divokých šimpanzů otevírá i filozofické a etické otázky. Pokud jsou tito naši nejbližší příbuzní schopni nejen vnímat bolest, ale i empaticky reagovat na bolest jiných a vědomě jim pomáhat, co to říká o našich definicích inteligence, morálky a kulturního chování? Britská filozofka Mary Midgley již v 70. letech upozorňovala na to, že „čím více víme o zvířatech, tím více musíme přehodnocovat, co to znamená být člověkem“.
V současné době stále více výzkumných týmů upozorňuje, že naše civilizační definice inteligence – založená na jazyku, technice a kulturním přenosu – může být příliš úzká a lidsky centristická. Chování šimpanzů a dalších primátů jasně ukazuje, že „kultura“ může existovat i mimo lidské společenství. A že její projevy – včetně znalosti léčivých rostlin – nejsou výsadou Homo sapiens.
Ohrožená moudrost
Zatímco pozorujeme tyto úžasné projevy přírodní moudrosti, zůstává hořkou ironií, že šimpanzi, kteří ji reprezentují, čelí stále rostoucím hrozbám. Podle organizace Jane Goodall Institute ubývá populace šimpanzů v Africe každým rokem kvůli kácení pralesů, pytláctví a rozšiřování lidských sídel. Budongo, kde byl tento výzkum prováděn, je jedním z mála chráněných oblastí, které ještě umožňují detailní pozorování primátů v jejich přirozeném prostředí.
Mezinárodní svazy ochránců přírody (např. IUCN) opakovaně upozorňují, že s každým zničeným územím mizí nejen jednotlivci a genetická diverzita, ale také kulturní dědictví – protože znalost léčivých rostlin a způsoby jejich použití se u šimpanzů přenáší učením, nikoli instinktem. Jinými slovy, jestliže zahubíme skupinu, zahubíme i její „knihovnu přírody“.
Lekce z divočiny
Při sledování záběrů šimpanzí samičky, jak něžně pečuje o ránu své matky, není těžké pocítit jistou pokoru. Nejde pouze o biologickou fascinaci nebo o touhu po objevu nových léků. Jde také o reflexi toho, jak hluboké propojení s přírodou jsme jako moderní společnost ztratili.
Dr. Freymannová to vystihla lapidárně: „Kdybych byla sama v tomto lese, bez jídla a léků, asi bych dlouho nepřežila. Ale šimpanzi zde žijí, prosperují – protože znají tajemství tohoto místa.“
Možná právě v těchto „tajemstvích“ spočívá budoucnost – nejen medicíny, ale i našeho pochopení světa, ve kterém nejsme jedinými obyvateli, ale součástí spletité sítě života. Sítě, která si pamatuje, uzdravuje a předává – pokud jí to dovolíme.