Malé modulární reaktory, známé pod zkratkou SMR, se v posledních letech staly jedním z nejčastěji zmiňovaných směrů rozvoje jaderné energetiky. Oproti velkým elektrárnám mají mít menší výkon, standardizovanou konstrukci a možnost výroby hlavních částí v továrně. Zastánci technologie očekávají, že díky tomu bude možné reaktory stavět rychleji, s menšími nároky na lokalitu a s nižší spotřebou vody. Podle analýzy Deutsche Welle však právě ekonomická stránka těchto projektů zůstává jejich skrytým problémem.
Základní potíž spočívá v tom, že jaderná energetika tradičně těží z úspor z rozsahu. Velký reaktor vyrábí více elektřiny, zatímco řada nákladných systémů — například bezpečnostní zařízení, řízení provozu nebo ochrana areálu — se s jeho výkonem nezmenšuje úměrně. Menší reaktor tak může mít nižší celkovou cenu, ale vyšší náklady přepočtené na jednotku vyrobené elektřiny. Tento problém by měla vyřešit sériová výroba, zatím ale není jasné, zda se podaří vybudovat dostatečně velký trh, aby se očekávané úspory skutečně projevily.
Významným varováním se stal projekt americké společnosti NuScale Power a sdružení veřejných energetických firem Utah Associated Municipal Power Systems. Plán na výstavbu několika modulárních reaktorů v Idahu byl v listopadu 2023 zrušen poté, co náklady výrazně vzrostly a projekt nedokázal získat dostatek odběratelů elektřiny. Případ ukázal, že ani menší jaderná elektrárna není chráněna před zdražováním materiálů, financování a stavebních prací. U jaderných projektů navíc investoři nesou náklady dlouho předtím, než elektrárna začne vyrábět.
Mezinárodní energetická agentura uvádí, že SMR mohou v budoucnu sehrát důležitou roli, pokud se podaří snížit jejich stavební náklady a zkrátit povolovací procesy. Ve scénáři současných politik by celkový instalovaný výkon SMR mohl do roku 2050 dosáhnout zhruba 40 gigawattů. Při výraznější podpoře státu, standardizaci návrhů a úspěšné sériové výrobě by podle agentury mohl být přibližně trojnásobný. Jde však o výhled založený na předpokladech, nikoli o výsledek současného komerčního provozu.
Podle katalogu Mezinárodní agentury pro atomovou energii z roku 2024 existují desítky různých návrhů SMR v různých fázích vývoje. Některé projekty se stavějí nebo už fungují, většina návrhů ale stále čeká na dokončení vývoje, schválení regulátory a první komerční nasazení. Vedle nákladů tak průmysl řeší také nedostatek zkušeností s provozem nových typů reaktorů, dodavatelské řetězce, výrobu paliva a nakládání s vyhořelým palivem a odpady.
Další otázkou je regulace a bezpečnost. Menší výkon může omezit rozsah případné havárie, neodstraňuje však potřebu fyzické ochrany, kontroly jaderných materiálů ani kybernetického zabezpečení. Mezinárodní agentura pro atomovou energii upozorňuje, že nové konstrukce mohou vyžadovat úpravy licenčních pravidel a koordinaci mezi státy. Vlády proto podporují vývoj SMR dotacemi a veřejnými zakázkami. Spojené státy například v roce 2025 vyčlenily na podporu prvních projektů generace III+ až 900 milionů dolarů. Zda taková pomoc povede k cenově konkurenceschopné sériové výrobě, se ukáže až u prvních skutečně dokončených elektráren.
Zdroj: Deutsche Welle
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.