Někdy mám pocit, že geopolitika už dávno není šachová partie, ale televizní show. Ne proto, že by se státy přestaly bát, plánovat a počítat, ale proto, že se „výkon moci“ čím dál víc měří obrazem. A obraz potřebuje kulisy. Potřebuje jasné barvy, jednoduché role, snadno vyslovitelné jméno a mapu, na které divák najde dějiště rychleji než ztracené ponožky v prádelním koši. Venezuela je pro takovou demonstraci síly kulisa téměř dokonalá – a Trump je typ politika, který kulisy miluje, protože ví, že publikum si často pamatuje scénu, ne scénář.
Když 3. ledna 2026 proběhla americká operace v Caracasu a výsledkem bylo zadržení Nicoláse Madura, nebylo to jen „něco se stalo“. Byl to signál. Přesně ten druh signálu, který se posílá v přímém přenosu: dost nahlas, aby to slyšeli doma, a dost drsně, aby to nemohli přeslechnout venku. Zároveň je to typ kroku, který okamžitě otevře starou americkou otázku – kde končí rychlá akce a začíná vleklá válka – a také starou světovou otázku, kdo si může dovolit dělat z mezinárodního práva gumové pravítko. Diplomatická bouře na půdě OSN a domácí spory o rozsah a právní rámec celé operace byly v tomhle směru skoro předvídatelné, protože když jednou sáhnete na hlavu státu, saháte tím i na pravidla hry.
Proč tedy Venezuela, a ne nějaký „bezpečnější“ cíl? Protože Venezuela je zvláštní směsice blízkosti a vzdálenosti. Je dost blízko, aby se dala prezentovat jako problém „na našem prahu“, ale zároveň dost daleko, aby většina domácího publika neměla chuť ani kapacitu rozplétat detaily. Je to latinskoamerická země, takže se dá snadno napojit na americkou domácí nervozitu z migrace, drog a hranic, ale není to Kanada, aby do toho mluvili sousedé v oblecích a s úsměvem. Venezuela navíc dlouho fungovala jako symbol „nepřátelského režimu“ v regionu, který si USA historicky zvykly brát jako svůj strategický dvorek. A když chcete demonstrovat sílu, dvorek je praktičtější než vzdálená zahrada: všichni si hned všimnou, že jste vyšli ven a práskli dveřmi.
Jenže skutečná důvodová směs je špinavější a zároveň logičtější: Venezuela není jen politický symbol, je to energetický uzel. V momentě, kdy se do hry vloží ropa, přestanou být některé věci abstraktní. Najednou jde o ceny, o rafinerie, o dodavatelské řetězce, o „energetickou bezpečnost“ – tedy o slovní spojení, které v praxi znamená, že se u stolu objeví mnohem víc lidí a každý z nich má v kapse kalkulačku. Trump krátce po zadržení Madura mluvil o tom, že američtí těžaři jsou připraveni investovat miliardy do obnovy venezuelské produkce. A to není drobná poznámka pod čarou, to je přiznání motivu, které v jiné éře politici raději maskovali frázemi o demokracii.
V takové chvíli se mi vybaví jednoduché pravidlo: když někdo tvrdí, že mu nejde o peníze, bývá to často proto, aby se o penězích nemuselo mluvit nahlas. Venezuela sedí na obrovském energetickém potenciálu a zároveň má ropný sektor zdevastovaný léty špatného řízení, sankcí a úniku odborníků. Pro americkou administrativu je to dvojí pokušení: jednak možnost přesměrovat část energetického příběhu ve vlastní prospěch, jednak možnost vyprávět to doma jako „opravu škod“ a „navrácení toho, co bylo ukradeno“. Není náhoda, že se prakticky okamžitě objevila i protiváha v podobě protiválečných protestů s heslem „No blood for oil“ a že se v americkém prostoru začalo mluvit o tom, že USA chtějí dočasně řídit venezuelskou ropnou infrastrukturu do doby „přechodu“. Jakmile jednou veřejně připustíte, že nejde jen o zatčení, ale i o správu zdrojů, jste zpátky v nejcitlivější části americké historické paměti.
Další vrstva je migrace, protože Venezuela se v posledních letech stala jedním z nejviditelnějších zdrojů latinskoamerické uprchlické vlny. A migrace je pro Trumpův politický styl jako suchý troud. Stačí jiskra a celé téma začne hořet: na jedné straně reálné lidské příběhy, na druhé straně zkratky, které z lidí dělají statistiku nebo hrozbu. Když chcete předvést sílu, není nic jednoduššího než naznačit, že „tímhle krokem“ se proud zastaví, i když skutečný svět je složitější a migrace není kohoutek, který se otočí o čtvrt otáčky. Jenže politika často nepotřebuje, aby to byla pravda; stačí, aby to znělo jako pravda v šedesátisekundovém formátu.
Potom jsou tu drogy a kriminalita – téma, které se dá použít jako univerzální klíč k téměř čemukoli. V tomhle případě je obzvlášť užitečné, protože umožňuje převléknout vojenskou akci za „vynucení práva“. Ta slovní gymnastika má význam: „vynucení práva“ zní civilněji než „válka“, „zatčení“ zní přijatelněji než „změna režimu“ a „kriminální obvinění“ se v domácím publiku poslouchá líp než „geopolitická operace“. Z právního a politického hlediska je to elegantní trik, protože posouvá těžiště debaty: místo otázky „můžeme napadnout cizí stát?“ se najednou vede otázka „můžeme zatknout obviněného?“ A to je přesně ta změna rámce, kterou Trump umí – a kterou jeho oponenti často dohánějí se zpožděním, protože reagují na obsah, zatímco on pracuje s obalem.
Jenže kdyby šlo jen o ropu, migraci a rétoriku „boje proti drogám“, pořád by mi chyběl jeden důležitý důvod, proč to celé míří právě do Venezuely a proč to má tak demonstrativní podobu. Tím důvodem je soupeření velmocí – ne to romantické z učebnic, ale to šedé, transakční a vytrvalé, které se odehrává v přístavech, v kontraktech a v infrastrukturních projektech. Venezuela byla dlouhodobě zemí, kde se střetávaly zájmy různých mocností a kde se dá demonstrovat jednoduchá teze: „Tady rozhodujeme my.“ A jakmile jednou takový vzkaz vyšlete, neposíláte ho jen Caracasu. Posíláte ho i všem ostatním, kteří v regionu budují vliv, a hlavně posíláte domácímu publiku pocit, že se „zase něco řídí z Washingtonu“, ne z opačné strany zeměkoule.
Ještě před samotnou operací se navíc rozjížděl tvrdší sankční tlak na venezuelský ropný obchod a na způsoby, jakými režim obchází omezení přes lodní přepravu a stínové struktury. To je důležité, protože to ukazuje, že nejde o izolovaný výstřel, ale o gradující kampaň, v níž se ekonomické škrcení propojuje s bezpečnostní a vojenskou demonstrací. Když se nejdřív utáhnou šrouby na penězích a teprve potom se přejde k síle, je to starý scénář: nejprve „nechceme to dělat“, potom „nemáme na výběr“. A právě v téhle posloupnosti se Venezuela stává ideálním cílem – je dost zranitelná ekonomicky, aby tlak bolel, a zároveň dost symbolická, aby se z toho dal udělat politický triumf.
Trump si tak ve Venezuele vybral místo, kde se dá jedním krokem odpálit několik ohňostrojů najednou. Jeden ohňostroj je pro domácí publikum: obraz rozhodnosti, dominance a „rychlého řešení“. Druhý je pro region: připomenutí, že americká moc umí být velmi konkrétní a velmi blízká. Třetí je pro energetický svět: signál, že karta „venezuelská ropa“ se může znovu přepsat. A čtvrtý je pro geopolitické soupeře: vzkaz, že investice a vliv v Latinské Americe nejsou jen ekonomická hra, ale i hra o bezpečnostní záruky a o to, kdo si troufne udělat další krok.
Jenže právě v tom je i hlavní riziko. Demonstrace síly je jako bouchnutí do stolu: chvíli je ticho a všichni zpozorní, ale pak nastane ta nepříjemná část, kdy musíte říct, co bude dál. A „co bude dál“ ve Venezuele není jednoduchá otázka ani pro politické romantiky, ani pro cyniky. Když jednou prohlásíte, že nechcete okupovat, ale zároveň naznačujete, že budete dohlížet na přechod a na klíčovou infrastrukturu, začnete se pohybovat v šedé zóně, kde se i krátká akce může proměnit v dlouhou přítomnost. A dlouhá přítomnost se v cizí zemi téměř vždycky dřív nebo později začne podobat něčemu, co jste původně slíbili, že dělat nebudete.
Kdybych to měl říct bez patosu: Venezuela byla pro Trumpa lákavá, protože je to místo, kde se dají současně zmáčknout tři americká tlačítka – strach, hrdost a apetit. Strach z chaosu na hranicích a ze zločinu. Hrdost velmoci, která si chce připomenout, že umí jednat „rychle a tvrdě“. A apetit po zdrojích a po ekonomickém vlivu, který se v moderním světě často tváří jako „rekonstrukce“ nebo „stabilizace“. V krátkém horizontu to může vypadat jako mistrovská ukázka síly. V dlouhém horizontu se ale ukáže, jestli to byla síla skutečná – tedy schopnost dotáhnout věci bez chaosu – nebo jen síla mediální, která umí skvěle začít, ale už méně umí klidně a odpovědně skončit.
vit