V životě existují osobnosti, které nepatří jen do kronik sportu, ale hluboce zasahují i do kulturní paměti národů. Šachový velmistr Vlastimil Hort, jenž zemřel ve věku 81 let, byl právě takovou osobností. Spojoval neviditelná vlákna mezi světy, které od sebe dělily hranice i dějiny — Československo a Německo, svět studené války a liberálního Západu, pragmatiku šachového realismu i lyrickou stránku této prastaré hry.
Jeho životní dráha nebyla pouze cestou mistra figur a polí, ale i cestou člověka, který hledal rovnováhu mezi loajalitou a svobodou, talentem a zodpovědností, kariérou a domovem. Hort nebyl jen hráčem, ale i vypravěčem, komentátorem, autorem esejí a osobností s kultivovaným vystupováním. Jeho příběh nám říká něco podstatného o české mentalitě, šachové kultuře i evropském století plném pohybů a přesunů.
Dítě šachového optimismu
Narodil se 12. ledna 1944 v Kladně, ve městě poznamenaném válkou i hutnickým industriálem, ale jeho svět byl od počátku jiný – tichý, pravidelný, plný možností, které se odehrávají na 64 černobílých polích. Šachy se naučil od svého otce a rychle se ukázalo, že v synovi klíčí mimořádný talent. Už ve svých dvaceti letech vyhrál mistrovství Československa a o několik let později se stal velmistrem – nejvyšším titulem, kterého může šachista dosáhnout.
Patřil do generace, která vyrůstala ve stínu sovětského šachového monolitu. Rusko produkovalo jednoho šampiona za druhým – od Botvinnika přes Tala a Spasského až po Karpova. Hort však přesto dokázal prorazit. Hrál s nejlepšími, často je i porážel, a stal se jedním z mála ne-sovětských šachistů, kteří se v 70. letech dostali do absolutní světové špičky. V roce 1977 se například probojoval do turnaje kandidátů na titul mistra světa, což byl v tehdejší geopolitice téměř zázrak.
Únik za železnou oponu
Zlom přišel v roce 1985, kdy se Hort rozhodl emigrovat do tehdejšího západního Německa. Tento krok nebyl snadný – musel opustit nejen rodinu a přátele, ale i status národního sportovce. V západním světě se rychle etabloval a začal reprezentovat Spolkovou republiku Německo. Přesto nikdy neztratil kontakt s českou šachovou komunitou. Hrál na mezinárodních turnajích, vedl komentované partie, spolupracoval s médii a zůstával mostem mezi dvěma světy, které se jinak často míjely.
V jednom z rozhovorů, který poskytl německému týdeníku Die Zeit, řekl: „Jsem Čechem, ale také Němcem. Mám dva domovy a občas žádný.“ Tato dvojí identita jej nikdy netížila — naopak, dávala mu perspektivu a odstup. Dokázal komentovat vývoj šachového světa, ale i politiku a společnost s nadhledem a elegancí.
Šachy jako jazyk, který nezná hranice
Jedním z nejvýznamnějších přínosů Horta mimo šachovnici byla jeho publicistická činnost. Psal knihy, komentoval mistrovství světa pro německou televizi, účinkoval v rozhlasových pořadech a svým neformálním stylem přibližoval šachy širší veřejnosti. V Česku byl dlouhá léta populárním hostem Českého rozhlasu Dvojka, kde vedl pravidelný pořad o šachu, historii a životních postřezích. Jeho styl byl nenucený, laskavý a plný suchého humoru, připomínající starou intelektuální školu.
V jedné své knize napsal: „Šachy nejsou bitva. Jsou jako sonáta. Mají motiv, vývoj, napětí a kadenci. A stejně jako hudba mohou být šachy buď krásné, nebo nudné – záleží, kdo je hraje.“
Mezi Moskvou a Reykjavíkem
Hort nebyl nikdy mistrem světa, ale patřil mezi ty, kdo hráli s těmi, kteří jimi byli – i s těmi, kteří jim konkurovali. Hrál s Bobbym Fischerem, s Anatolijem Karpovem i s Garrim Kasparovem. Respektovali jej nejen jako protivníka, ale jako člověka, který měl osobní styl a šarm. Byl šachistou, ale nikdy se neuzavřel do světa přísných variací – byl i pozorovatelem, kritikem, esejistou. V zápasech čs. reprezentace na olympiádách zasedal k šachovnici více než patnáctkrát, z toho osmkrát na první šachovnici.
Získal řadu medailí a titulů, ale nikdy z něj nevyzařovala pýcha. Naopak – ve všech svých vystoupeních byl spíše jemně ironický a plný pokory. Vždy tvrdil, že „šachy nejsou život – ale jsou mu velmi podobné“. Tento přístup jej odděloval od chladných kalkulátorů i exaltovaných géniů.
Paměť evropského šachu
Smrt Vlastimila Horta je víc než jen ztrátou legendy. Je také mementem generace, která vyrůstala na šachových turnajích jako kulturních událostech – nikoliv jen jako sportovních výkonech. Dnes, kdy se šachy stále více automatizují, analyzují algoritmicky a probíhají online, je jeho přístup k šachu jako k umění, rituálu a filozofii připomínkou hodnot, které postupně mizí.
V Německu byl považován za jednoho z nejvýznamnějších reprezentantů v poválečném období, v Česku za součást zlaté šachové generace. Byl mostem mezi světy, které se často neviděly, nebo si navzájem nerozuměly. Jeho schopnost překládat šach do jazyka lidskosti z něj činila výjimečného průvodce nejen po diagonálách, ale i mezi lidmi.
A když se ho jednou zeptali, jak by chtěl být vzpomínán, odpověděl: „Snad jako někdo, kdo dokázal šachy nejen hrát, ale i vyprávět. A že jsem se u toho nikdy nepřestal usmívat.“
Ten úsměv nám bude chybět. Ale partie, které sehrál — na šachovnici i v životě — zůstanou.