Oblast vysoké Asie, označovaná jako Asijská vodárenská věž, ztrácí podle nové studie přibližně 24,2 miliardy tun podzemní vody ročně. Region zahrnuje Tibetskou náhorní plošinu a okolní pohoří včetně Himálaje, Hindúkuše, Karákóramu a Ťan-šanu. Z jeho řek odtéká voda do povodí Gangy a Brahmaputry, Indu, Amudarji, Mekongu, Jang-c’-ťiang a dalších velkých toků.
Výzkumníci sledovali změny zásob podzemní vody mezi lety 2003 a 2020 pomocí údajů z několika družicových systémů, hydrologických modelů a metod umělé inteligence. Jejich model se snažil zohlednit také zpoždění, s jakým se například změny srážek nebo tání sněhu a ledovců promítají do podzemních zásob. Výsledky ověřovali proti měřením z tisíců vrtů a dalším nezávislým datovým souborům.
Pokles zásob se týkal přibližně dvou třetin sledované oblasti. Nejvýraznější úbytky studie zaznamenala v hustě osídlených a intenzivně zavlažovaných níže položených částech povodí Gangy a Brahmaputry, Indu a Amudarji. Naopak v některých vysoko položených vnitrozemských oblastech vědci pozorovali místní nárůst zásob. Podle studie tedy nejde o rovnoměrný proces v celém regionu.
Podle práce zveřejněné v časopise Environmental Research Letters vysvětlují klimatické faktory téměř polovinu proměnlivosti zásob podzemní vody. Významnou roli hraje kryosféra, tedy část zemského systému tvořená sněhem, ledem a zmrzlou půdou. Tání ledovců a sněhu může v některých povodích dočasně zvýšit množství vody dostupné pro půdu a podzemní rezervoáry. Stále důležitějším vlivem se však po roce 2010 stalo čerpání vody lidmi, především pro zemědělské zavlažování.
Projekce založené na současných způsobech využívání vody předpokládají, že úbytek bude pokračovat. Tání ledovců by mohlo v některých oblastech kolem 60. let tohoto století pokles dočasně zmírnit. Nešlo by ale o obnovu zásob, nýbrž o krátkodobý přísun vody způsobený rychlejším táním ledové hmoty. Po vyčerpání části tohoto zdroje by se podle modelu tempo úbytku mohlo znovu zvýšit.
Studie se zaměřuje na zásoby vody, nikoli přímo na dopady konkrétních opatření v jednotlivých zemích. Její závěry proto neříkají, jak přesně mají státy změnit hospodaření, ukazují ale, kde se riziko soustřeďuje: v zemědělských oblastech závislých na zavlažování a v povodích, která zásobují vodou velké množství obyvatel. Družicové sledování může podle autorů pomoci průběžně vyhodnocovat stav podzemní vody i tam, kde je pozemních měření málo.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.