V hloubce 9 533 metrů pod hladinou severozápadního Pacifiku se mořské dno neukázalo jako pustá plocha bahna. Výprava s pilotovanou ponorkou tam narazila na husté porosty rournatců, tedy mořských mnohoštětinatých červů žijících v ochranných trubicích zapuštěných do sedimentu. Místo v Kurilsko-kamčatském příkopu dostalo výstižné pracovní jméno The Deepest. Jde o nejhlubší dosud známé místo, kde byly nalezeny živočišné komunity závislé na vývěrech chemicky bohatých tekutin ze dna.
Podle studie zveřejněné v časopise Nature nešlo o ojedinělý nález. Badatelé během expedice v červenci a srpnu 2024 uskutečnili 23 ponorů v Kurilsko-kamčatském a západní části Aleutského příkopu. Při 19 z nich našli společenstva poháněná chemosyntézou. Táhla se podél geologických struktur v délce přibližně 2 500 kilometrů a objevovala se v hloubkách od 5 800 do 9 533 metrů. Tak velký souvislý pás života v hadálové zóně, tedy v nejhlubších oceánských příkopech pod 6 000 metry, dosud nikdo nepopsal.
Klíčem k celé oáze je chemosyntéza. Jde o způsob získávání energie, při němž mikroorganismy místo světla využívají chemické reakce látek, jako jsou metan a sirovodík. Sluneční záření sem neproniká a potravy padající z vyšších vrstev oceánu bývá málo. V puklinách a sedimentech příkopu však unikají tekutiny bohaté na metan a sirovodík. Mikroby z nich čerpají energii a vytvářejí základ potravní sítě, na niž jsou navázáni červi, mlži, plži i další živočichové.
Nejhlubší nalezená kolonie byla tvořena hlavně rournatci ze skupiny Siboglinidae. Jejich trubice měřily zhruba 20 až 30 centimetrů, ačkoliv z bahna vyčnívaly v prostředí, kde tlak mnohonásobně převyšuje tlak na zemském povrchu. Mezi nimi se pohybovali mnohoštětinatci Macellicephaloides grandicirra dlouzí až 6,5 centimetru a na trubicích posedávali drobní plži. V jiných částech zkoumané oblasti dominovali mlži. Jeden z druhů, Abyssogena phaseoliformis, může podle autorů studie dorůstat až 23 centimetrů.
Výzkumníci spočítali, že nejhustší porosty obsahovaly až 5 813 rournatců na metr čtvereční. Takové číslo mění představu o tom, co lze na dně oceánského příkopu očekávat. Dříve se sice objevily náznaky, že v Kurilsko-kamčatském příkopu mohou existovat metanové vývěry, protože se zde vylovili někteří živočichové spojovaní s podobnými stanovišti. Přímé pozorování ukázalo, že nejde o několik izolovaných organismů, ale o rozsáhlé a místy mimořádně husté ekosystémy.
Vznik těchto míst souvisí s geologií příkopů. Jejich tvar zachytává organický materiál, který klesá z produktivnějších vod nad nimi a hromadí se v usazeninách. Mikroorganismy v hlubších vrstvách z něj postupně vytvářejí metan. Ten se může pod nepropustnějšími sedimenty akumulovat, částečně také ve formě hydrátů. Pohyb litosférických desek pak stlačuje horniny a sedimenty tak, že tekutiny putují do stran a vzhůru podél zlomů. Na dně z nich vznikají takzvané studené vývěry: nejsou horké jako hydrotermální průduchy, ale přinášejí chemické palivo pro mikroby.
Mapa hlubinného života se rozšiřuje
Autoři studie upozorňují, že nelze automaticky předpokládat stejné poměry ve všech hlubokomořských příkopech. Geologická podobnost dalších oblastí ale naznačuje, že podobné metanové systémy mohou být rozšířenější, než se zdálo. Nález zároveň přidává nový detail do obrazu hlubinného koloběhu uhlíku. Část organického uhlíku, který dopadne do příkopů, se zde může na dlouhou dobu vázat v sedimentech a metanu místo toho, aby pokračoval hluboko do zemského nitra.
Nezávislá zpráva agentury AP, která nález konzultovala i s odbornicí mimo autorský tým, zdůraznila zvlášť jeho rozsah a hloubku. Objev není důkazem, že život bez omezení prosperuje v každém bodě oceánského dna. Ukazuje však, že i v téměř jedenáctikilometrových příkopech mohou geologické pukliny vytvořit lokální zdroj energie dost silný na to, aby nad ním vzniklo početné společenstvo velkých živočichů.
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.