Malé modulární reaktory, známé pod zkratkou SMR, se v posledních letech staly jedním z hlavních příslibů jaderné energetiky. Jejich zastánci tvrdí, že zařízení o výkonu obvykle do 300 megawattů lze vyrábět po částech v továrnách a následně dopravit na místo určení. Výstavba by tak podle nich měla být rychlejší, levnější a méně riziková než u klasických velkých elektráren. Reaktory mají dodávat stabilní bezemisní elektřinu, teplo pro průmysl nebo energii pro odlehlé oblasti.
Právě ekonomika však zůstává největší nejistotou. Velké jaderné elektrárny těží z takzvané ekonomie z rozsahu: náklady na turbíny, zabezpečení, správu areálu nebo připojení k síti se rozpočítají na velký výkon. SMR mají místo toho spoléhat na sériovou výrobu. Ta by mohla cenu snížit až ve chvíli, kdy se podaří vyrábět velké množství téměř shodných reaktorů. První projekty ale musejí nést náklady na vývoj, licencování, testování a vybudování výrobních kapacit. Výsledná cena proto může být vyšší než u zavedených velkých reaktorů.
Podle analýz Mezinárodní agentury pro atomovou energii se ve světě vyvíjejí desítky různých návrhů a několik projektů je ve výstavbě nebo v pokročilé fázi schvalování. Komerční provoz už zahájily například ruská plovoucí elektrárna Akademik Lomonosov a čínský vysokoteplotní modulární reaktor HTR-PM. Zkušeností s rozsáhlou sériovou výrobou je však zatím málo. Mezinárodní energetická agentura uvádí, že širší rozšíření SMR bude záviset především na tom, zda se podaří snížit stavební náklady a dodržet plánované termíny.
Menší výkon neznamená méně problémů
Vývojáři poukazují také na bezpečnostní výhody. Některé konstrukce využívají pasivní systémy, které mají v případě poruchy odvádět teplo bez zásahu obsluhy nebo dodávek elektřiny. Menší reaktor může být vhodnější pro malé elektrické sítě a jeho bloky lze podle poptávky postupně přidávat. To ale neodstraňuje potřebu robustního zabezpečení, dozoru, havarijní připravenosti a nakládání s radioaktivním odpadem. Tyto požadavky se s menším výkonem nekrátí úměrně.
Spornou otázkou zůstává i množství odpadu. U některých pokročilých konstrukcí může vyšší obohacení paliva nebo nové chladicí látky změnit jeho charakter a usnadnit využití paliva. Neznamená to však, že by radioaktivní odpad zmizel. Studie zveřejněná v časopise Progress in Nuclear Energy upozornila, že u několika amerických návrhů se odhady nákladů i množství odpadu výrazně liší podle použité technologie. U vysokoteplotních reaktorů mohou vznikat například objemné grafitové součásti, zatímco u sodíkových či solných konstrukcí je třeba řešit další specifické druhy odpadu.
Také slib menší spotřeby vody závisí na konkrétním návrhu a způsobu chlazení. Některé SMR mohou být umístěny v místech, kde by velký reaktor nedával smysl, jiné ale stále potřebují vodu pro odvod tepla a provozní systémy. Podle agentury Reuters proto nelze všechny malé modulární reaktory posuzovat jako jednu technologii. Liší se výkonem, palivem, chladivem i účelem použití.
SMR tak mohou najít uplatnění v malých sítích, průmyslu nebo při výrobě tepla, jejich masové rozšíření ale zatím není jisté. O výsledku rozhodnou hlavně první komerční projekty: zda budou dokončeny včas, zda nepřekročí rozpočty a zda výrobci dokážou opakovanou produkcí skutečně dosáhnout slíbeného zlevnění.
Zdroj: Deutsche Welle
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.