Vědci rozpoznali materiály použité k ochraně dřevěného trupu římské lodi před vodou a poškozením. Na vraku Ilovik–Paržine 1, který leží u chorvatského pobřeží a potopil se přibližně před 2200 lety, převládal borovicový dehet, označovaný také jako smola či tér. V jednom vzorku ale výzkumníci identifikovali směs dehtu a včelího vosku.
Výsledky přináší studie zveřejněná v časopise Frontiers in Materials. Na výzkumu spolupracovali odborníci z Department for Underwater Archaeology při Croatian Conservation Institute a z francouzského programu ADRIBOATS, který působí při Centre Camille Jullian na Aix-Marseille University. Vrak byl objeven v roce 2016 a jeho konstrukce i náklad se od té doby staly předmětem několika archeologických výzkumů.
Dehet chránil dřevo a zachycoval pyl
Badatelé analyzovali deset vzorků ochranných nátěrů. Použili při tom strukturální, molekulární a pylovou analýzu. Molekulární metody sledují chemické látky v dochovaných materiálech a umožňují určit jejich původ, zatímco palynologie je obor zabývající se pylem a jeho výpovědí o prostředí.
Ve všech vzorcích převažovaly látky odpovídající zahřívané pryskyřici jehličnanů, tedy dehtu vyráběnému tepelným zpracováním dřeva. Takový materiál byl v námořní archeologii používán k utěsnění spojů, zakrytí povrchu trupu a ochraně dřeva před vodou i organismy, které dřevo napadají.
Odlišné složení měl vzorek označený jako PA 101. Obsahoval borovicový dehet smíšený se včelím voskem. Podobná směs je ve starověkých pramenech spojována s názvem zopissa. Přidání vosku mohlo měnit vlastnosti nátěru, například jeho pružnost a chování při zahřívání. Studie ale přímo neprokazuje, jak přesně byla směs na lodi vyráběna nebo nanášena.
Pyl jako stopa po opravách
Dehet je lepkavý, a proto do něj mohou při výrobě, nanášení nebo pozdější manipulaci proniknout pylová zrna. Ta se v materiálu mohou uchovat po staletí. Jejich soubor pak poskytuje informace o vegetaci v okolí místa, kde byl dehet vyroben nebo kde byla loď opatřena novou vrstvou.
Ve vzorcích byly zastoupeny rostliny typické pro pobřeží a údolí Jadranu, mimo jiné dub cesmínový, borovice, olivovník a líska. Další pyl pocházel z olší a jasanů, které rostou u vodních toků a na pobřeží. Menší podíl pylu jedle a buku odpovídal také horským oblastem, jaké se nacházejí v blízkosti severovýchodního Jadranu.
Rozdíly mezi vzorky naznačily, že trup dostal v průběhu své služby přibližně čtyři až pět samostatných vrstev nátěru. Záď a střed lodi patrně pokrýval podobný materiál, zatímco na přídi vědci rozlišili tři odlišné skupiny. Podle autorů to může svědčit o opakovaných opravách v různých částech Středomoří. Dřívější výzkum lodního závaží spojil místo stavby s Brundisiem, dnešním Brindisi na jihovýchodním pobřeží Itálie. Pylová data zároveň připouštějí, že některé pozdější vrstvy byly naneseny u severovýchodního Jadranu, blíže místu, kde loď nakonec ztroskotala.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.