Výzkumníci z University College London popsali mechanismus, který pomáhá lidskému organismu ukončovat zánětlivou reakci. Zaměřili se na takzvané epoxy-oxylipiny, malé molekuly vznikající z tuků, které podle studie působí jako přirozená brzda imunitního systému. Výsledky zveřejnili v časopise Nature Communications.
Zánět chrání tělo při infekci nebo poškození tkání, ale pokud přetrvává příliš dlouho, může poškozovat zdravé buňky. Vědci proto zkoumali, jak se imunitní systém přepíná z aktivní obrany do fáze útlumu a obnovy. Pozornost věnovali monocytům, tedy bílým krvinkám, které se podílejí na řízení imunitní odpovědi a opravě tkání. Jejich takzvaná intermediární forma může být při krátkém výskytu užitečná, při dlouhodobém hromadění se ale spojuje s přetrvávajícím zánětem.
Studie využila experimentální model akutního zánětu u zdravých mladých mužů. Dobrovolníkům vědci vstříkli do předloktí tepelně zneškodněné bakterie Escherichia coli. Ty nemohly způsobit infekci, vyvolaly však dočasnou místní reakci s bolestí, zarudnutím, zvýšenou teplotou a otokem. Část účastníků dostala léčivou látku GSK2256294 před vyvoláním zánětu, další skupina ji obdržela čtyři hodiny poté.
Látka blokuje enzym nazývaný rozpustná epoxidová hydroláza, zkráceně sEH. Tento enzym za běžných podmínek rozkládá epoxy-oxylipiny, takže jeho potlačení umožní těmto molekulám v těle přetrvávat ve vyšší míře. U účastníků se po podání zvýšila hladina zejména molekuly 12,13-EpOME. Současně se v krvi i zanícené tkáni objevilo méně intermediárních monocytů a bolest odeznívala rychleji.
Účinek se podle experimentů týkal signální dráhy p38 MAPK. Signální dráhy jsou molekulární komunikační systémy, které uvnitř buněk řídí jejich chování. Molekula 12,13-EpOME podle výsledků omezila aktivaci p38 MAPK, a tím brzdila přeměnu klasických monocytů na intermediární. Stejný princip vědci ověřovali také v buněčných pokusech a u dobrovolníků, kteří dostali inhibitor p38 MAPK.
Podání GSK2256294 však významně nezměnilo všechny viditelné známky zánětu. Výzkumníci nepozorovali podstatný účinek na zarudnutí, otok ani místní zvýšení teploty. Studie navíc nebyla navržena jako klinické hodnocení účinnosti léčby: pracovala se zdravými dobrovolníky, vyvolala pouze krátký a lokalizovaný zánět a podle metodiky nebyla randomizovaná. Výsledky proto samy o sobě neukazují, že látka léčí revmatoidní artritidu nebo jiné chronické zánětlivé choroby.
Výzkum podle autorů především ukazuje, že posílení přirozené schopnosti organismu ukončovat zánět může být odlišnou strategií než plošné potlačení imunity. Dalším krokem by bylo ověřit bezpečnost a účinnost inhibitorů sEH v řádně kontrolovaných klinických studiích u lidí s chronickými zánětlivými nemocemi. Zatím jde o biologický mechanismus a možný směr dalšího vývoje, nikoli o dostupnou léčbu.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.