Arktický mořský led dosáhl 12. září 2026 svého ročního minima. Pokrýval tehdy přibližně 4,6 milionu kilometrů čtverečních, což podle NASA a National Snow and Ice Data Center znamená dělené desáté nejnižší minimum od začátku satelitního sledování. Stejnou úroveň zaznamenali vědci také v letech 2008, 2010 a 2025.
Informace zveřejnila NASA Earth Observatory v aktualizaci dlouhodobého přehledu změn arktického ledu. Nejde o výsledky jediné nové terénní studie, ale o vyhodnocení souvislé řady družicových měření, která začala na konci roku 1978. Podle této řady se rozloha ledu zmenšuje jak při letním minimu, tak při zimním maximu.
Mořský led v Arktidě obvykle přirůstá během polární zimy a největší rozlohy dosahuje v březnu. V létě pak odtává a minima dosahuje v září. Březnové maximum roku 2026 se statisticky vyrovnalo maximu z roku 2025, které bylo nejnižší v dosavadním satelitním záznamu. Všech dvacet letních sezon od roku 2007 do roku 2026 zároveň patří mezi dvacet roků s nejmenší zářijovou rozlohou ledu. Rekordně nízké minimum připadá na září 2012.
Méně ledu, který se hůře udrží
Změna se netýká jen plochy pokryté ledem. Ubývá také víceletý led, tedy led, který přežije nejméně jednu letní sezonu tání. Takový led obvykle postupně sílí a odolává tání lépe než led prvního roku, který vznikl během poslední zimy. Arktida je proto stále více tvořena tenčím jednoletým ledem.
Vědci současně upozorňují, že tempo úbytku letního ledu se v posledním desetiletí dočasně zpomalilo. Zářijová rozloha se během této doby držela relativně stabilněji než v předchozích letech. Jedním z faktorů byla podle NASA větší oblačnost, která omezila množství slunečního záření dopadajícího na led. Krátkodobý vývoj však výrazně ovlivňuje počasí a stabilnější období nemění dlouhodobý pokles ani skutečnost, že současné hodnoty zůstávají hluboko pod dřívějším průměrem.
Satelity sledují led pomocí pasivních mikrovlnných senzorů. Ty měří přirozené mikrovlnné záření zemského povrchu a rozlišují mezi mořským ledem a otevřenou vodou. Mikrovlnné záření navíc proniká oblačností, takže měření lze provádět i za počasí, které by znemožnilo pozorování ve viditelném světle. Dlouhodobá data zahrnují měření družic Nimbus-7, systému Defense Meteorological Satellite Program, družice Aqua a od roku 2025 také japonského satelitu GCOM-W.
Přirozené klimatické výkyvy, například Arktická oscilace ovlivňující proudění vzduchu, teplotu a pohyb ledu, mohou měnit rozsah ledu z roku na rok. Podle NASA ale nedokážou vysvětlit dlouhodobý pokles pozorovaný od roku 1978. Na něm se podílejí jak přirozené výkyvy, tak rostoucí globální teploty. Klimatické projekce citované NASA počítají s tím, že Arktida může být nejméně jednou v létě prakticky bez mořského ledu ještě před polovinou 21. století. Taková předpověď neznamená trvalé zmizení ledu, ale sezonu, v níž by na konci léta zůstalo jen velmi malé množství souvislého ledu.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.