Výzkumníci z Yale University porovnali, které zásahy u lidí nejspolehlivěji mění biologické ukazatele stárnutí. Do analýzy zahrnuli 51 intervenčních studií a údaje z celkem 3128 biologických vzorků. Podle práce zveřejněné v časopise Nature Medicine se nejvýraznější změny objevovaly u některých farmakologických zásahů a u životního stylu kombinujícího vhodnou stravu s pravidelným pohybem. U řady volně prodejných doplňků naopak analýza přesvědčivý účinek neukázala.
Tým vedený Raghavem Sehgalem a Albertem Higginsem-Chenem sjednotil data z veřejných i soukromých klinických studií v databázi nazvané TranslAGE. U všech souborů vědci podle stejného postupu vypočítali 16 takzvaných epigenetických hodin a dalších 94 biomarkerů. Epigenetické hodiny jsou počítačové modely, které z chemických značek na DNA odhadují biologický věk nebo rychlost stárnutí organismu. Nejde přitom o přímé měření skutečného věku člověka, ale o laboratorní ukazatel odvozený z krve.
Největší průměrný pokles sledovaných ukazatelů vykazovaly farmakologické intervence. Do této skupiny patřily například metformin, semaglutid a léčba namířená proti zánětlivému proteinu TNF. Výraznější reakce se objevovaly také u některých dietních a pohybových programů, včetně středomořské, nízkotučné a nízkosacharidové stravy. Studie však neporovnávala, který konkrétní režim je obecně nejlepší, ani z ní nelze odvodit, že by lidé měli užívat zmíněné léky kvůli zpomalení stárnutí.
Výsledky byly méně jednotné u doplňků stravy, mezi něž patřily například omega-3 mastné kyseliny nebo folát, a u některých medicínských postupů. Autoři upozorňují, že absence měřitelné změny v této analýze neznamená, že daný zásah nemá žádný zdravotní účinek. Znamená pouze, že se jeho působení neprojevilo konzistentním poklesem sledovaných metylačních biomarkerů. Metylace DNA je chemická úprava, která ovlivňuje aktivitu genů, aniž by měnila samotnou genetickou sekvenci.
Analýza zároveň ukázala, že na zásahy citlivěji reagovaly novější biomarkery vytvořené k odhadu rizika úmrtí nebo tempa stárnutí než starší modely zaměřené hlavně na chronologický věk. Nejčastěji se měnil ukazatel DunedinPACE, který odhaduje rychlost biologického stárnutí. Vědci ale zdůrazňují, že citlivost biomarkeru sama o sobě ještě neprokazuje jeho schopnost předpovědět, zda člověk bude žít déle nebo se vyhne konkrétní nemoci.
Význam studie proto spočívá především v metodice. Jednotné vyhodnocení různých zásahů může pomoci při plánování budoucích klinických zkoušek a při výběru biomarkerů, které mají smysl sledovat. Zůstává však nejisté, jak dlouho změny přetrvávají, zda jsou přímo způsobené daným zásahem a jak souvisejí s dlouhodobým zdravím. Autoři proto požadují větší a rozmanitější studie, které by výsledky ověřily v různých skupinách lidí.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.