Srdce stárne nerovnoměrně, ukázala studie na myších

Srdce stárne nerovnoměrně, ukázala studie na myších

Stárnutí nezasahuje srdce rovnoměrně. Ukázala to studie vědců z The Jackson Laboratory, podle níž se známky chronického zánětu a vazivovatění soustřeďují hlavně v srdečních chlopních, kořeni aorty a přilehlých velkých cévách. Výsledky zveřejnil časopis Aging Cell.

Výzkumníci porovnávali srdce mladých a starších myší. Zaměřili se přitom na celý orgán, nikoli pouze na srdeční sval, který byl v předchozích výzkumech hlavním předmětem zájmu. Pomocí analýzy aktivity genů v jednotlivých buněčných typech a prostorového mapování sledovali, kde se změny spojené s věkem objevují.

Studie zahrnovala srdce šest měsíců starých a 24 měsíců starých myší, tedy zvířat v různých fázích dospělosti a stáří. Prostorová genomika umožnila určit nejen to, které geny byly v buňkách aktivní, ale také jejich umístění v jednotlivých částech srdce. Tato metoda je důležitá proto, že stejný typ buňky může mít odlišnou úlohu podle toho, v jakém prostředí se nachází.

Zánět se soustředil kolem chlopní a aorty

Nejvýraznější změny vědci zaznamenali u makrofágů a fibroblastů. Makrofágy jsou imunitní buňky, které mimo jiné odstraňují poškozené struktury a řídí zánětlivé reakce. Fibroblasty vytvářejí a udržují vazivovou tkáň; při jejich nadměrné aktivaci může vznikat fibróza, tedy patologické zjizvení a tuhnutí tkáně.

U starších myší vykazovaly makrofágy vyšší aktivitu genů souvisejících se zánětem, přitahováním dalších imunitních buněk a přestavbou tkání. Fibroblasty zase vykazovaly více molekulárních znaků spojených s tvorbou vaziva a stárnutím. Tyto programy se však neobjevovaly po celém srdci stejně. Nejvíce se překrývaly v oblasti aortální chlopně a kořene aorty, odkud se některé signály s věkem šířily i do okolního srdečního svalu.

Výzkum zároveň zpochybnil používání některých takzvaných markerů buněčné senescence. Senescence je stav, při němž buňka trvale přestane se dělit a může uvolňovat látky podporující chronický zánět. Některé molekulární ukazatele běžně spojované se senescencí se však objevily už v mladých srdcích. Samotná přítomnost těchto markerů proto podle autorů nestačí k tomu, aby bylo možné buňku označit za stárnoucí nebo senescentní.

Vědci pozorovali také rozdíly mezi samčími a samičími srdci. U samců byly změny fibroblastů častěji spojeny s procesy vedoucími k fibróze, zatímco u samic se týkaly mimo jiné drah souvisejících s vývojem srdce a tvorbou bílkovin. Některé molekulární programy nalezené u myší se částečně shodovaly s dříve zveřejněnými údaji z lidské srdeční tkáně.

Výsledky ale samy o sobě neprokazují, že právě změny v chlopních a aortě způsobují zhoršování srdeční funkce. Studie pracovala se zdravými myšmi a sledovala především genovou aktivitu a rozmístění buněk, nikoli účinnost léčby nebo konkrétní klinické projevy. Autoři nyní chtějí zkoumat, jak do těchto procesů zasahuje pohyb, strava nebo nemoc. Nová mapa stárnoucího srdce tak může pomoci určit, které buněčné interakce stojí za pozdějším poškozením chlopní a cév, ale její přímý význam pro léčbu lidí teprve bude nutné ověřit.

Zdroj: ScienceDaily

Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.

Sdílejte článek