Nová metoda prověřuje záhadné pootočení reliktního záření

Nová metoda prověřuje záhadné pootočení reliktního záření

Reliktní záření, nejstarší světlo ve vesmíru, může podle některých měření vykazovat nepatrné pootočení polarizace. Tento možný jev se označuje jako kosmická birefringence. Polarizace popisuje směr kmitání elektrické složky světla; v případě reliktního záření vznikla při rozptylu světla na volných elektronech v době, kdy se vesmír zhruba 380 000 let po velkém třesku stal průhledným.

Pokud by se pootočení podařilo potvrdit, mohlo by jít o známku fyziky přesahující standardní model částic, současný rámec pro popis elementárních částic a jejich interakcí. Teoretická vysvětlení mimo jiné pracují s hypotetickými poli spojenými s axionům podobnými částicemi nebo s poli souvisejícími s temnou energií. Samotné pozorování ale zatím neukazuje, že některé z těchto vysvětlení je správné.

Stejný signál může vytvořit i přístroj

Hlavní potíž spočívá v kalibraci teleskopů. I velmi malá odchylka v orientaci detektorů citlivých na polarizaci může vytvořit signál téměř nerozeznatelný od skutečného pootočení světla během jeho průchodu vesmírem. Pokud mají všechny detektory stejnou chybu, nelze ji z dat reliktního záření jednoduše oddělit od jednotného kosmického efektu.

Anto I. Lonappan, Brian Keating a Kam Arnold z University of California San Diego proto navrhli metodu založenou na porovnání map polarizace vytvořených různými skupinami detektorů. Skutečná kosmická rotace by se měla projevit stejně ve všech mapách. Při vzájemném porovnání se proto společná rotace odstraní a zůstanou rozdíly způsobené kalibrací jednotlivých skupin detektorů. Postup tak umožňuje prověřit relativní nastavení přístrojů, nikoli však sám o sobě změřit celkové pootočení polarizace.

Výzkumníci metodu vyzkoušeli na osmi mapách polarizace pořízených družicí Planck Evropské kosmické agentury. Výsledky porovnali s takzvanou analýzou Minamiho a Komatsuových, která se používá k oddělení instrumentálního pootočení od možné kosmické birefringence. Oba přístupy, založené na odlišných předpokladech, poskytly vzájemně konzistentní obraz kalibračních rozdílů mezi detektory.

Když autoři novou rekonstrukci spojili s celkovou kalibrací odvozenou zavedenou metodou, vyšlo pootočení o velikosti 0,37 ± 0,12 stupně. Tento výsledek odpovídá dřívějšímu odhadu, nejde však o jeho nezávislé potvrzení. Nová metoda totiž z principu nedokáže určit společnou rotaci všech map a k absolutnímu měření potřebuje další, nezávislý kalibrační etalon. Studie byla zveřejněna v časopise The Astrophysical Journal Letters pod názvem „Differential Polarization Calibration: A Consistency Test for Cosmic Birefringence“.

Význam pro hledání prvotních gravitačních vln

Kontrola kalibrace je důležitá také při hledání takzvaných B-módů polarizace reliktního záření. Jde o vzory připomínající víry. Některé B-módy vznikají gravitačním čočkováním, tedy zakřivením dráhy světla gravitací hmoty mezi Zemí a raným vesmírem. Vědci však hledají i B-módy, které by mohly pocházet z prvotních gravitačních vln vzniklých během inflace, velmi rané fáze prudkého rozpínání vesmíru. Chyba v nastavení detektorů může část silnějšího signálu typu E převést na zdánlivý B-mód. Nový postup proto představuje kontrolní nástroj pro budoucí přesnější experimenty, nikoli důkaz nové fyziky nebo potvrzení kosmické birefringence.

Zdroj: ScienceDaily

Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.

Sdílejte článek