Trenérky zůstávají v africkém ženském fotbalu v menšině, přestože právě ženské reprezentace mají podle odbornic vytvářet přirozený prostor pro jejich uplatnění. Na mistrovství Afriky žen, které v červenci hostilo Maroko, vedly z 16 účastnických týmů národní výběry pouze čtyři ženy. Šlo o reprezentace Zambie, Keni, Jihoafrické republiky a Kamerunu.
Počet trenérek se zvýšil krátce před začátkem turnaje, kdy Kamerun jmenoval Valentine Nguel. Zambii vedla Švýcarka Nora Häuptle, která v minulosti působila také u ghanské ženské reprezentace. Keňský tým koučovala Beldine Odemba a Jihoafrickou republiku Desiree Ellis. Ta svůj tým dovedla k titulu na předchozím šampionátu v roce 2022 a čtyřikrát získala ocenění pro nejlepší africkou trenérku roku.
„Naše federace už dávno rozhodla, že všechny ženské týmy budou trénovat ženy,“ uvedla Ellis podle agentury Deutsche Welle. Podle ní by se k podobnému kroku měly odhodlat i další národní svazy. Samotné jmenování trenérek ale podle Ellis nestačí. Federace jim musí poskytnout odpovídající podmínky a podporu, jinak se jejich působení nemusí proměnit v úspěch.
Jihoafrický přístup souvisí také s pravidly regionální Rady fotbalových asociací jižní Afriky, známé pod zkratkou COSAFA. Organizace sdružuje 14 národních svazů a už před letošními opatřeními Mezinárodní fotbalové federace FIFA požadovala, aby ženy byly součástí trenérských týmů u ženských reprezentací. FIFA letos zavedla obdobné pravidlo pro zápasy ženských týmů. Na lavičce musí být nejméně jedna trenérka, případně žena v roli asistentky.
Bez jasné cesty k reprezentaci
Podle Jackline Juma, trenérky keňské reprezentace do 20 let, není problém pouze v počtu pracovních míst. Ženy podle ní nedostávají stejnou důvěru a podporu jako muži. Navrhuje proto, aby fotbalové svazy a kluby při licencování ženských týmů upřednostňovaly trenérky ve funkcích hlavních kouček. První asistentkou by podle ní měla být rovněž žena.
Vicky Huyton, zakladatelka organizace Female Coaching Network, uvedla, že ženy vedou přibližně pětinu ženských národních týmů, zároveň však stojí za většinou vítězství v hlavních reprezentačních soutěžích. Problém podle ní spočívá v nejasné cestě od grassroots fotbalu k práci u národního týmu. Mladé trenérky často nevědí, jaké licence, zkušenosti a kontakty potřebují získat, aby se mohly ucházet o nejvyšší funkce.
Situace se podle Huyton netýká jen Afriky. Také v Evropě zůstávají trenérky u ženských týmů v menšině. V Africe však podle Ellis přibývají příklady, které dávají důvod k opatrnému optimismu. Zmínila například Maročanku Lamii Boumehdi, která získala cenu CAF pro nejlepší trenérku roku, nebo trenérky Adelaide Koudougnonovou z Pobřeží slonoviny, Carol Kanyembovou ze Zambie a Mildred Checheovou z Keni. Právě jejich působení u mládežnických reprezentací může vytvořit další generaci afrických trenérek.
Zdroj: Deutsche Welle
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.