Na svislé skalní stěně v Montereyském podmořském kaňonu u kalifornského pobřeží našli vědci samici chobotnice, která se téměř nepohnula z místa po dobu, jež se zdá být pro hlavonožce sotva představitelná. Hlubinný druh Graneledone boreopacifica zde chránil snůšku vajec 53 měsíců, tedy čtyři roky a pět měsíců. Nejde o odhad z laboratorního chovu, ale o opakované pozorování téhož jedince v přirozeném prostředí. Podle studie zveřejněné v časopise PLOS ONE jde o nejdelší známou dobu hlídání vajec u jakéhokoli živočicha.
Příběh začal v dubnu 2007, kdy dálkově ovládané podvodní vozidlo prozkoumávalo osamělý skalní výchoz v hloubce 1 397 m. O několik týdnů později se na stejném místě objevila samice přitisknutá ke skále, s rameny stočenými přes čerstvě upevněnou snůšku. Badatelé ji dokázali poznávat podle jizev na těle a ramenou. Během následujících čtyř a půl roku se k ní vrátili osmnáctkrát. Pokaždé nalezli stejnou chobotnici, jak zakrývá vajíčka na téměř svislé stěně.
Šlo přibližně o 155 až 165 vajec. Zpočátku měřila jednotlivá pouzdra asi 1,5 cm na délku a 0,5 cm v průměru. Krátce před vylíhnutím už dosahovala asi 3,3 cm na délku a 1,6 cm v průměru. Růst vajec byl pro vědce důležitým potvrzením, že skutečně sledují stále tutéž snůšku, nikoli místo opakovaně využívané různými samicemi. Ve 43. měsíci byly v průsvitných pouzdrech patrné obrysy plášťů zárodků i jejich tmavé oči.
Matka přitom nebyla jen nehybnou pokličkou. Vajíčka potřebují přísun kyslíku a ochranu před usazováním nečistot či predátory. Chobotnice je proto zakrývala rameny, občas změnila polohu a odháněla korýše, kteří se přiblížili příliš blízko. Vědci ji nikdy neviděli opustit snůšku bez dozoru. Když jí nabízeli kousky kraba pomocí manipulátoru ponorky, potravu ignorovala. To samo o sobě nedokazuje, že po celou dobu vůbec nejedla, ale přímý důkaz krmení během hlídání se nepodařilo získat.
Čtyři roky v téměř ledové vodě
Klíčem k mimořádně dlouhé péči je prostředí. Teplota v místě kolísala jen mezi 2,8 a 3,4 °C. Chobotnice jsou ektotermní živočichové, takže jejich tělesné procesy výrazně ovlivňuje okolní teplota. V chladu se vyvíjejí zárodky pomaleji, ale pomalejší tempo má i matčin metabolismus, tedy spotřeba energie potřebná k udržení života. Vývoj tak mohl trvat roky místo měsíců. Samotný chlad ovšem nestačí jako vysvětlení: dlouhá inkubace zároveň umožnila vzniknout velkým a mimořádně vyvinutým mláďatům.
Mláďata tohoto druhu se po vylíhnutí nechovají jako drobné larvy unášené vodním sloupcem. Vynoří se jako malé verze dospělců a začínají život přímo u dna. To je v hlubokém oceánu podstatná výhoda: prostředí je tmavé, studené a potrava nebývá snadno dostupná. Větší, hotověji vyvinutý jedinec může mít lepší šanci obstát než miniaturní mládě odkázané na dlouhé období volného života ve vodě. Cena za tuto strategii je ovšem značná. Samice musí snůšku chránit extrémně dlouho a chobotnice se po rozmnožení zpravidla již nedožívají dalšího rozmnožovacího cyklu.
V září 2011 byla samice ještě na svém místě. Při další návštěvě o měsíc později už zmizela a na skále zůstaly jen potrhané prázdné obaly vajec. Vědci proto usuzují, že se mláďata vylíhla mezi oběma návštěvami. Osud samice přímo nezaznamenali, ale její zmizení odpovídá známému životnímu cyklu chobotnic po dokončení péče o potomstvo. Pozorování zároveň ukázalo, jak zkreslenou představu může dávat studium mělkých moří: většina známých chobotnic se dožívá méně než dvou let, zatímco jediná péče o tuto snůšku zabrala hlubinné samici více než čtyři roky. Druh byl navíc znovu zaznamenán při expedici NOAA v roce 2023, tentokrát v hloubce 2 405 m u pobřeží Oregonu.
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.