Medicína obvykle vyvíjí léky pro tisíce až miliony lidí. V roce 2025 se ale do odborného časopisu The New England Journal of Medicine dostal případ, který tuto logiku obrátil: výzkumný tým vytvořil léčbu pro jediného konkrétního pacienta. Kojenci s těžkým nedostatkem enzymu CPS1 podali přípravek navržený podle jeho vlastní mutace. Šlo o první popsané použití takto individualizované úpravy genomu přímo v těle člověka.
Chlapec se narodil s novorozeneckou formou deficitu karbamoylfosfátsyntetázy 1, zkráceně CPS1. Tento jaterní enzym je součástí močovinového cyklu, tedy souboru chemických reakcí, jimiž organismus převádí toxický amoniak na močovinu vylučovanou močí. Amoniak vzniká mimo jiné při zpracování bílkovin. Když jej játra nezvládnou odstranit, může se hromadit v krvi a poškozovat mozek. Těžké formy nemoci proto vyžadují přísné hlídání příjmu bílkovin, léky zachycující dusík a někdy i transplantaci jater.
Genetické vyšetření ukázalo, že dítě zdědilo dvě nefunkční varianty genu CPS1, po jedné od každého rodiče. Výzkumníci se zaměřili na variantu po otci, která v DNA předčasně vytvářela signál pro ukončení tvorby bílkoviny. Buňka pak nemohla dokončit výrobu potřebného enzymu. Cíl nebyl opravit všechna místa v těle ani obnovit gen ve všech jaterních buňkách. Stačilo získat funkční enzym alespoň v části jater, aby se metabolismus amoniaku mohl zlepšit.
Oprava bez stříhání DNA
Léčba využila takzvané editorování bází, což je jemnější příbuzný známé metody CRISPR. Klasická úprava CRISPR často pracuje jako molekulární nůžky: DNA přestřihne a spoléhá na následnou opravu buňkou. Editor bází DNA obvykle nepřerušuje. Pomocí naváděcí RNA najde vybranou krátkou sekvenci a chemicky změní jednu genetickou „literu“ na jinou. V tomto případě měl editor proměnit chybné písmeno tak, aby se zrušil předčasný stop signál v genu.
Do jater se nástroj dostal v lipidových nanočásticích. Jsou to drobné tukové obaly, které mohou nést molekuly RNA a po nitrožilním podání je dopravit zejména do jaterních buněk. Uvnitř částic byla informační RNA s návodem k výrobě editoru a naváděcí RNA určující přesnou adresu v genomu. Buňky tak měly po omezenou dobu vyrobit editor samy. Nešlo tedy o vložení trvale fungujícího cizího genu, nýbrž o krátkodobé doručení nástroje, jehož zásah do DNA může přetrvat.
Než se lékaři dostali k podání dítěti, postup ověřovali v lidských buněčných kulturách s jeho mutací. Zkoušeli různé kombinace editorů a naváděcích RNA, aby našli variantu s dostatečnou účinností a co nejmenším rizikem zásahů na nechtěných místech. Následoval myší model nesoucí stejnou genetickou chybu. Podle komentáře v časopise Nature Biotechnology dosáhla vybraná úprava v tomto modelu opravy až ve 42 % jaterních buněk. Tým zároveň prověřoval bezpečnost u primátů a analyzoval možné mimocílové změny v DNA.
Po povolení regulačními úřady dostal pacient dvě infuze, přibližně v sedmi a osmi měsících věku. Autoři studie popsali, že během sedmi týdnů po první dávce mohl přijímat více bílkovin a dávka léku zachycujícího dusík klesla na polovinu výchozí hodnoty. V daném období se neobjevily závažné nežádoucí účinky, a to ani při virových infekcích. Takový výsledek ovšem ještě neznamená definitivní vyléčení: jde o zkušenost s jediným dítětem a dlouhodobou bezpečnost i trvání účinku musí ukázat další sledování.
Nejdůležitější na případu není jen samotná oprava jedné mutace. Diagnóza, laboratorní návrh, testování, výroba a schválení léčby se podařily zvládnout zhruba za půl roku. To je pro vzácné dědičné nemoci podstatné, protože mnoho z nich postihuje tak málo pacientů, že se běžný vývoj léku ekonomicky nevyplatí. Individualizovaná léčba zatím zůstává mimořádně náročná, drahá a regulačně složitá. Tento případ ale ukázal, že u některých nemocí nemusí být malý počet pacientů automatickou překážkou, která znemožní léčbu navrhnout.
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.