Rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie pokračuje jedna z nejvýbušnějších kapitol moderní evropské správní politiky. Skandál, veřejností i médii přezdívaný „Pfizergate“, otřásl nejen důvěrou v Evropskou komisi, ale také otevřel širší diskusi o limitech institucionální transparentnosti v digitálním věku. V centru pozornosti stojí předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová a její utajené textové zprávy s generálním ředitelem farmaceutické společnosti Pfizer Albertem Bourlou v době vrcholící pandemie covidu-19.
Rozhodnutí Soudního dvora EU označilo jako neoprávněné odmítnutí Komise zpřístupnit tyto zprávy, které se podle žaloby týkaly vyjednávání o miliardové zakázce na očkovací látky. Tento verdikt přichází v období, kdy Evropská unie sama usiluje o obnovu veřejné důvěry v demokratické instituce – a odhaluje zásadní střet mezi moderním způsobem vládnutí a klasickými požadavky na odpovědnost a otevřenost.
Odhalení, které se zrodilo z rozhovoru
Zárodek celého případu se zrodil nenápadně. V dubnu 2021 poskytla Ursula von der Leyenová rozhovor deníku New York Times, ve kterém mimochodem zmínila, že byla v pravidelném kontaktu s šéfem Pfizeru prostřednictvím textových zpráv. V té době probíhala složitá a citlivá vyjednávání ohledně největšího nákupu vakcín v historii EU – kontraktu v hodnotě více než 30 miliard eur, který zajišťoval až 1,8 miliardy dávek vakcíny Pfizer-BioNTech.
Zvědavost novinářů a veřejnosti byla okamžitá. Pokud byly klíčové podmínky jedné z nejdůležitějších veřejných zakázek EU sjednávány přes SMS, pak by podle zákonů o svobodném přístupu k informacím měly být tyto zprávy zveřejněny. Komise však zprávy odmítla poskytnout s odvoláním na to, že „nejsou dokumentem“ ve smyslu práva na přístup k dokumentům EU.
Soud rozhoduje: SMS je dokument
Soudní dvůr EU dal v květnu 2025 za pravdu žadateli – v tomto případě redakci New York Times – a označil přístup Komise za nezákonný. Podle rozsudku Komise „neposkytla věrohodné vysvětlení“, proč textové zprávy nejsou uchovávány jako oficiální dokumenty. Dále soud uvedl, že orgány EU nemohou tvrdit, že žádné dokumenty nemají, pokud veřejnost ani soud nemají možnost tento postoj ověřit.
Pro mnoho právních a politických analytiků představuje rozsudek milník. Jak poznamenala nizozemská europoslankyně Raquel García Hermida-van der Walle: „Lidé mají právo vědět, jak byla učiněna rozhodnutí, obzvlášť když se jedná o miliardy eur z veřejných prostředků. I když se jedná o textovou zprávu – je to komunikace, která ovlivňuje životy občanů EU.“
Digitální komunikace a šedé zóny vládnutí
Podstatou rozsudku je nejen konkrétní případ, ale i precedent, který stanovuje. Otázka, zda textová zpráva představuje úřední dokument, je ve věku chytrých telefonů, šifrovaných platforem a neformálních kanálů zásadní. Jak upozorňuje The Guardian, digitální komunikace politiků a úředníků se stává normou, ale právní rámce často nestíhají tuto realitu reflektovat.
Podle výkladu Komise by bylo možné do oblasti úřední komunikace zahrnout pouze maily nebo oficiální zápisy – nikoliv zprávy z aplikací jako WhatsApp, Signal či iMessage. To však podle soudu představuje obcházení principu odpovědnosti. Podobný názor sdílejí i experti na správní právo, kteří dlouhodobě upozorňují na to, že neformální digitální kanály by neměly stát mimo rámec demokratické kontroly.
Politický dopad pro von der Leyenovou
Rozsudek přichází ve velmi citlivé době. Ursula von der Leyenová nedávno oznámila ambici kandidovat na druhé funkční období v čele Komise. Její obraz političky oddané transparentnosti a právnímu státu však utrpěl. Její oponenti v Evropském parlamentu – od levicových po pravicové frakce – verdikt označili za „probuzení“ a „důkaz dvojího metru“.
„Je to ironie – von der Leyenová dohlíží na dodržování práva, a přitom sama obchází pravidla, když se jí to hodí,“ prohlásil v rozhovoru pro Le Monde jeden z anonymních představitelů frakce Zelených. Europarlament navíc v červnu zahajuje diskusi o reformě právních předpisů týkajících se přístupu k dokumentům, která by mohla zpřísnit povinnosti evropských institucí v éře digitalizace.
Miliardové kontrakty a veřejné peníze
Jedním z nejsilnějších aspektů případu je fakt, že se netýkal běžné komunikace, ale vyjednávání o největší veřejné zakázce v historii EU. Dohoda s Pfizerem, uzavřená v květnu 2021, měla zásadní vliv na tempo a strukturu očkovací kampaně v Evropě. Mnoho států včetně Německa, Francie či Itálie stavělo svůj očkovací plán právě na dostupnosti vakcín z této dohody.
Kritici tvrdí, že pokud byly některé z podmínek domlouvány přes soukromé telefony a neformálními cestami, oslabuje to důvěryhodnost samotného procesu. Významný francouzský komentátor politiky EU, Jean Quatremer (Libération), uvedl: „Zatajit zprávy, které se týkají tak zásadního rozhodnutí, je jako podepsat státní rozpočet na ubrousek v kavárně. Je to neprofesionální a nebezpečné.“
Co se stane dál?
Evropská komise zatím na rozsudek reagovala stroze. V prohlášení uvedla, že „transparentnost zůstává klíčovou hodnotou Komise a předsedkyně von der Leyenové“. Zároveň však naznačila, že zvažuje „další kroky“, což někteří vykládají jako přípravu na odvolání.
Z právního hlediska může Komise ještě podat kasační stížnost k Soudnímu dvoru EU. Z politického hlediska ale již utrpěla reputační ztrátu, která může ovlivnit nejen příští volby do Evropského parlamentu, ale i rozhodování o nové sestavě Komise.