Nejstarší známé víno zachované v tekutém stavu neleželo v láhvi ani ve vinném sklepě. Bylo součástí pohřební výbavy v římské hrobce pod domem ve městě Carmona na jihu Španělska. Komoru objevili dělníci při stavebních úpravách v roce 2019. Hrobka, datovaná do raného 1. století n. l., zůstala po téměř dva tisíce let uzavřená a mimořádně dobře utěsněná. Právě to vysvětluje, proč v jedné z uren přežila kapalina, byť už nápadně načervenalá.
Podzemní mauzoleum patřilo k západní nekropoli antického města Carmo, dnešní Carmony. Mělo osm výklenků, z nichž šest obsahovalo pohřební urny s popelem a předměty vloženými k zemřelým. Nejpozoruhodnější byla skleněná urna uložená v oválné olověné schránce s víkem. Uvnitř se nacházely zpopelněné ostatky muže, další součásti pohřební výbavy a přibližně pět litrů tekutiny. Nešlo tedy o náhodně zapomenutý nápoj, ale o kapalinu vloženou do nádoby při pohřebním obřadu.
Archeologové nejprve nemohli vědět, zda je červenohnědý obsah opravdu pozůstatkem vína. Za dvě tisíciletí se z něj vytratila většina vlastností, podle nichž by se nápoj dal určit pohledem, vůní nebo chutí. Výzkumníci proto nespoléhali na dojem ani na dobové představy o římských hostinách. Zkoumali kyselost kapaliny, minerální soli i látky, které se do ní mohly dostat ze skla urny nebo ze zpopelněných kostí. Důležité bylo také vyloučit jednodušší vysvětlení: že se nádoba po staletích zaplnila průsakem vody, záplavou či kondenzovanou vlhkostí.
Rozhodující stopu poskytly polyfenoly. Jsou to organické sloučeniny přirozeně obsažené mimo jiné v hroznech a ve víně; některé z nich mohou fungovat jako chemické biomarkery, tedy stopy ukazující na původ dávné látky. Tým našel sedm polyfenolů, které se objevují také v současných vínech z oblastí Montilla-Moriles, Jerez a Sanlúcar na jihu Španělska. Chemici porovnali i zastoupení minerálních solí. Jejich profil se podobal vínům vyráběným na území někdejší římské provincie Baetica, kam Carmona patřila.
Podle studie zveřejněné v časopise Journal of Archaeological Science: Reports šlo nejspíš o bílé víno. Badatelé k tomu dospěli mimo jiné proto, že v kapalině nenašli kyselinu syringovou, látku spojovanou s červenými víny. Sami ale upozorňují na podstatnou nejistotu: její nepřítomnost může být také následkem chemického rozkladu během dvou tisíc let. Bílý původ proto není přímým pozorováním barvy dávného nápoje. Současný načervenalý odstín vznikl až dlouhým stárnutím a proměnou původní tekutiny.
Rekord, který není soutěží lahví
Objev překonal dosavadního držitele rekordu, takzvanou speyerskou vinnou láhev nalezenou roku 1867 v římském hrobě poblíž německého města Speyer. Ta se obvykle datuje do 4. století n. l. Carmonská urna je tedy o několik století starší. Rozdíl je i v povaze nálezů: speyerský exemplář je uzavřená láhev, zatímco španělské víno bylo součástí pohřební urny, v níž spočívaly lidské ostatky. Z vědeckého hlediska je právě spojení archeologického kontextu a chemické analýzy zásadní: neurčuje se jen stáří nádoby, ale také skutečná povaha jejího obsahu.
Nález zároveň ukazuje, jak křehká hranice dělí mimořádné zachování od úplného zániku. Víno obvykle rychle reaguje s kyslíkem, mikroorganismy i materiálem nádoby. V Carmoně mu pomohla kombinace několika okolností: těsná olověná schránka, skleněná urna, uzavřená hrobka a absence pozdějšího narušení. Z dávného nápoje samozřejmě nezůstala tekutina určená k pití, ale chemický záznam římského pohřebního rituálu. Právě v tom je její hodnota: několik litrů kapaliny přežilo jako neobvyklý doklad toho, co lidé v římské Hispánii pokládali za vhodné vložit zemřelému na cestu do posmrtného světa.
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.