Zimní slunovrat 2025 není jen údaj v astronomické ročence. Je to nejdelší noc, po níž se dny začnou znovu prodlužovat – ať už ji prožijeme u teleskopu, u svíčky, v tichu, při oslavě s blízkými, nebo třeba jen s vědomím, že odteď bude každé ráno o pár minut světlejší.
Z pohledu astronomie je zimní slunovrat okamžik obratu: od této chvíle se Slunce z našeho pohledu začíná po obloze zvedat výš a dny se prodlužují – zpočátku jen o minuty, ale postupně o desítky minut a hodiny.
Kdy přesně nastane zimní slunovrat 2025
V roce 2025 připadá zimní slunovrat na neděli 21. prosince. Astronomové uvádějí, že okamžik solsticia nastane kolem 15:03 světového času (UTC), tedy přibližně v 16:03 středoevropského času (SEČ). V tento okamžik Slunce vstupuje do znamení Kozoroha a oficiálně začíná astronomická zima.
V Praze bude v tento den délka dne zhruba 8 hodin a 3 minuty – jde o nejkratší den v roce, přibližně o šest hodin kratší než kolem letního slunovratu v červnu.
Zajímavostí je, že nejkratší den roku neznamená ani nejdřívější západ Slunce, ani nejpozdější východ. Tyto „rekordy“ se v prosinci a na začátku ledna rozkládají do různých dnů kvůli kombinaci sklonu zemské osy a tvaru zemské dráhy (excentricitě).
Co vlastně zimní slunovrat je: astronomické vysvětlení
Zimní slunovrat je přesně definovaný astronomický okamžik: chvíle, kdy je příslušný zemský pól nejvíce odkloněn od Slunce. Na severní polokouli k tomu dochází v prosinci, na jižní v červnu.
Základní fakta:
- Země obíhá po eliptické dráze kolem Slunce a její rotační osa je skloněná zhruba o 23,4° vůči kolmici na rovinu dráhy.
- Během roku se mění, na kterou polokouli dopadá sluneční záření šikměji či přímočařeji – proto máme roční období, nikoli kvůli vzdálenosti Země od Slunce (ta je v prosinci dokonce o něco menší než v červenci).
- V okamžiku zimního slunovratu dosáhne Slunce na nebi nejjižnějšího bodu – nad obratníkem Kozoroha, zatímco nad našimi hlavami opisuje nejnižší denní dráhu.
Slovo „solstice“ (slunovrat) pochází z latinského solstitium – „slunce se zastaví“. Není to samozřejmě skutečné zastavení, ale optické zdání: kolem slunovratu se zdánlivá poloha Slunce v poledne několik dní mění jen nepatrně, takže výška nad obzorem i délka dne jakoby „stojí“.
Co s námi dělá nejdelší noc: světlo, mozkové chemie a nálada
V zimním období žijeme na severní polokouli s výrazným nedostatkem denního světla. To má prokazatelný dopad na naše biologické rytmy i psychiku.
Kratší dny a dlouhé zimní noci mění rytmus tvorby melatoninu, hormonu spánku. Původní hypotéza spojovala sezónní depresi (SAD – Seasonal Affective Disorder) právě s prodlouženou noční tvorbou melatoninu v zimě. Denní světlo zároveň podporuje tvorbu serotoninu, neurotransmiteru spojeného s náladou, energií a motivací. Víc světla bývá spojeno s lepší náladou, kvalitnějším spánkem a větší aktivitou.
Epidemiologické studie z posledních let naznačují, že větší expozice dennímu světlu v zimě koreluje s nižším výskytem depresivních symptomů v populaci. Proto se v léčbě sezónní afektivní poruchy běžně používá tzv. světelná terapie: pacienti tráví každé ráno určitou dobu před speciální lampou s vysokou intenzitou světla. Klinické přehledy potvrzují, že u části lidí dokáže světelná terapie zmírnit zimní depresivní příznaky.
Zimní slunovrat v tomto kontextu představuje symbolický zlom – fyzikálně se v ten den nic „magického“ nestane, ale po psychologické stránce má silnou symboliku:
- je to nejdelší noc, po které je jisté, že světla bude už jen přibývat,
- vytváří přirozený bod v kalendáři, kdy se ohlížíme za uplynulým rokem a přemýšlíme o tom, jak chceme prožít rok následující,
- je to příležitost vědomě si dopřát světlo – ať už v podobě procházky za dne, nebo rituálu se svíčkami či ohněm.
Psychologové, kteří se věnují duchovním tradicím a „solstice spirituality“, popisují slunovrat jako metaforu vítězství světla nad temnotou, poznání nad nevědomostí, naděje nad bezmocí.
Za zmínku stojí i temnější stránka: některým lidem podzimní a zimní čas prokazatelně zhoršuje psychický stav, zejména pokud jsou náchylní k depresím či úzkostem. Zkrácení světla po přechodu na zimní čas a rychlý nástup tmy odpoledne může přinášet únavu, podrážděnost či sklíčenost.
Když lidé zapalují oheň: rituály světla od dávnověku po dnešek
Dlouhé zimní noci byly pro naše předky reálnou hrozbou – chlad, hlad a nejistota, zda se dožijí jara. Není náhoda, že právě kolem zimního slunovratu se po celém světě koncentrovaly svátky světla, jídla a společenství.
V Evropě existuje dlouhá tradice, kdy byl zimní slunovrat chápán jako symbolická smrt a znovuzrození Slunce. Slavil se hojně už v dobách neolitu a řada monumentů, jako jsou Stonehenge v Anglii nebo Newgrange v Irsku, je záměrně orientována tak, aby sluneční paprsky v době slunovratu dopadaly do nitra stavby.
Typické motivy slunovratových rituálů se opakují napříč kulturami: oheň a světlo – ohně, louče, svíčky, olejové lampy, zelené větve a stálezelené rostliny jako symbol života uprostřed zimy, společné hodování po období střídmosti, předávání dárků a přání, věštby a symbolické „čistění“ před novým rokem.
Moderní texty o „slunovratových rituálech“ popisují například: meditace u svíček, společné zpívání, ranní pozorování východu Slunce, děkovné rituály, či jednoduché zvyky – napsat si, co chceme v životě opustit, a symbolicky to spálit v plameni svíčky nebo krbu.
Zimní slunovrat a historie: od Saturnálií k Vánocům
Historici připomínají, že slavení zimního slunovratu je starší než většina dnešních náboženství. V Evropě se v předkřesťanských dobách spojoval s řadou svátků, které se jinak jmenovaly, ale téma bylo podobné: zvrat v čase, návrat světla, naděje uprostřed zimy.
V antickém Římě probíhal v prosinci sedmidenní svátek Saturnalia, během kterého se rozdávaly dárky, domy se zdobily zelenými rostlinami a svíčkami a společenské role se částečně obracely – otroci dostávali volno, lidé hodovali a veselili se.
V pozdějším období římské říše byl 25. prosinec slaven jako Dies Natalis Solis Invicti – narozeniny Nepřemožitelného Slunce, čímž se symbolicky navazovalo právě na zimní slunovrat a návrat sluneční síly.
Křesťanští autoři a liturgičtí historikové se shodují, že volba 25. prosince jako data Vánoc velmi pravděpodobně souvisí s těmito staršími solsticiálními svátky: datum, kdy se „rodí nové světlo“, bylo převzato a dostalo nový, křesťanský obsah (narození Krista jako „světla světa“). Velká část symbolů, které dnes považujeme za „vánoční“, má původ právě v dávných slunovratových slavnostech – věnce, prskavky, světla v oknech či stálezelené stromky.
V germánském prostoru se vázal k zimnímu období svátek Yule (jól), historicky spojený s hostinami, obětinami a uctíváním božstev i předků. Dnes se termín Yule používá jednak jako starší označení pro Vánoce v severských jazycích, jednak jako název zimního svátku světla v moderních novopohanských tradicích, které jej explicitně spojují s transformační energií zimního slunovratu.
V Íránu a částečně v diasporách se dodnes slaví svátek Jaldá, noc bdění u ohně, jídla a poezie, který se historicky pojil s uctíváním světla a zrozením božstva Mithry. I ten je zasazen do období nejdelší zimní noci.
Slovanství, koledy a český kontext
Také slovanské prostředí má vlastní tradice spjaté se zimním slunovratem. Staré prameny a etnologické studie připomínají svátek Koleda (Koliada), předkřesťanský slunovratový festival, v němž šlo o znovuzrození slunce, ochranu obydlí a přivolání hojnosti. S tím byly spojeny ohně, lampy, zpěvy a obchůzky.
V moderních slovanských jazycích (včetně češtiny) se slovo koleda posunulo do významu vánoční píseň nebo tradice koledování – obchůzek s přáním a zpěvem, za které se dostávají drobné dárky či jídlo.
České lidové tradice, jak je dnes popularizují etnografové a různé kulturní instituce, často připomínají, že slunovrat byl pro naše předky okamžikem obratu: temnota symbolicky ustupuje, Slunce se „rodí znovu“ a lidé se snaží přitáhnout jeho sílu do svých domovů – věnci, svíčkami, ohněm v peci, zelenými větvemi i společným stolováním.
Zimní slunovrat jako moment bilancování a naděje
Rok 2025 přináší zimní slunovrat v atmosféře, kdy jej sledují nejen astronomové a duchovně orientované komunity, ale i široká veřejnost – jako všudypřítomný, ale často nenápadný zlom v ročním cyklu.
Na jedné straně jde o dokonale spočitatelný astronomický úkaz, který nám satelity, observatoře a planetária přiblíží do minut a sekund.
Na straně druhé je to – jak připomínají psychologové, historici i duchovní učitelé – bod v roce, kdy si lidé od nepaměti říkají: přežili jsme nejtemnější část roku, světlo se vrací, je čas doplnit síly, poděkovat, něco opustit a něco nového pozvat.
Z pohledu psychiky může mít už jen vědomé sledování tohoto rytmu uklidňující efekt: připomíná, že změna je součástí přírody i lidského života, že období temnoty má svůj konec a že mnohé, co v zimě prožíváme – únava, útlum, větší potřeba odpočinku – není selhání, ale přirozená reakce organismu na méně světla a chlad.