V muzejních sbírkách se občas ukrývá předmět, který po desetiletí nenápadně čeká na nové přečtení. Přesně to se stalo s nepravidelným kamenem, jenž archeologové vyzvedli roku 1974 v Mykénách na řeckém Peloponésu. Původně jej popsali jako velký kus kamene, snad nedokončený nebo při opracování poškozený. Nové zkoumání ale ukázalo něco podstatně zvláštnějšího: šlo o zkamenělou kost z hlezna, tedy část kloubu spojujícího bérec a chodidlo, dávno vyhynulého nosorožce.
Podle studie zveřejněné v časopise Scientific Reports jde o levý astragalus, odborný název pro hlezenní kost, patrně dvourohého nosorožce rodu Stephanorhinus. Badatelé porovnávali jeho tvar i rozměry s publikovanými fosiliemi nosorožců. Výsledek nepředstavuje jen nové určení jednoho muzejního kusu. Kost se našla v dobře zdokumentovaném archeologickém kontextu a poskytuje dosud nejstarší spolehlivý doklad, že lidé na pevninském území Řecka záměrně pracovali s velkou zkamenělinou.
Časové zařazení je důležité. Fosilie ležela v místnosti označované Θ3 v jihozápadní čtvrti mykénské citadely, v zásypu zničeného domu. Keramika i další nálezy datují tuto vrstvu do 13. století př. n. l.; dům byl opuštěn po zkáze na konci tohoto období. Zkamenělá kost tedy nebyla do půdy zanesena přírodními procesy o tisíce let později ani ji nepřivezli novodobí archeologové. Do místnosti se dostala v době, kdy Mykény patřily k nejvýznamnějším centrům egejského světa.
Ještě zajímavější je, že kost nebyla jedinou podivuhodností místnosti. V puklině skalního podloží zde archeologové našli soubor 545 ulit homolic. Část z nich byla upravena: ulity byly obroušené, provrtané a některé vyplněné olovem. Nezávislá studie v časopise Board Game Studies Journal potvrdila, že tento soubor byl nalezen pohromadě roku 1974 a nejspíš byl původně uložen v organickém obalu, například v koženém nebo látkovém vaku. Výzkumnice připustila, že ulity mohly sloužit jako herní kameny, jistotu však nemáme.
Fosilní kost a soubor ulit spolu nemusely přímo souviset. Ležely sice ve stejné místnosti, ale archeologie tu naráží na hranici, za níž už nelze poctivě doplňovat příběh domněnkami. Nelze tedy tvrdit, že hlezenní kost byla herním předmětem, amuletem nebo součástí rituálu. Jisté je pouze to, že ji lidé v pozdní době bronzové měli k dispozici a že neskončila mezi obyčejným odpadem bez rozpoznatelného původu.
Samotná fosilie navíc nebyla zřejmě místní. Autoři studie upozorňují, že okolí Mykén neposkytuje vhodné geologické prostředí pro její původ, a proto ji někdo pravděpodobně donesl odjinud. To z ní dělá předmět, který byl starobylý už pro své tehdejší držitele. Nosorožec, jemuž kost patřila, žil v hluboké minulosti, zatímco lidé z mykénského paláce obývali město o statisíce až miliony let později.
Řecké antické příběhy jsou plné obrů, hrdinů a nestvůr, s nimiž se později spojovaly nálezy neobvykle velkých kostí. U mykénské fosilie by však bylo chybou automaticky hledat přímý původ některého mýtu: mezi její uložením a dochovanou řeckou literaturou leží dlouhé staletí. Nález je cenný právě bez takového zjednodušení. Dokládá, že obyvatelé Mykén si všímali předmětů, které byly nápadné, staré a zjevně nepatřily do běžného světa živých zvířat. Zkamenělina pro ně nebyla vědeckým vzorkem v dnešním smyslu, ale rozhodně také nebyla jen kámen.
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.