Dospělí, kteří týdně vykonají alespoň 150 minut pohybu střední až vysoké intenzity, měli ve velké britské kohortě přibližně o osm až devět procent nižší riziko sledovaných kardiovaskulárních příhod než lidé bez takové aktivity. Výraznější, více než třicetiprocentní snížení relativního rizika bylo v analýze spojeno až s 560 až 610 minutami pohybu týdně. Vyplývá to ze studie zveřejněné v časopise British Journal of Sports Medicine.
Výzkum vedl Zhide Liang z Macao Polytechnic University se spoluautory z dalších čínských pracovišť. Autoři zkoumali vztah mezi objemem pohybu, kardiorespirační zdatností a nově vzniklými onemocněními srdce a cév. Kardiorespirační zdatnost popisuje, jak účinně při zátěži spolupracují srdce, plíce a svaly při dodávce a využití kyslíku. V této práci ji vědci odhadovali z výsledku submaximálního testu na stacionárním kole, nikoli přímým laboratorním měřením spotřeby kyslíku při maximální zátěži.
Do hlavní analýzy bylo zařazeno 17 088 účastníků projektu UK Biobank. Průměrný věk činil 57 let, 56 procent souboru tvořily ženy a 96 procent účastníků byli běloši. Pohyb vědci neodvozovali z dotazníků: každý člověk nosil sedm po sobě jdoucích dnů přístroj na zápěstí, který zaznamenával aktivitu. Zaměřili se na pohyb střední až vysoké intenzity, kam lze zařadit například svižnou chůzi, běh nebo jízdu na kole. Při statistickém vyhodnocení zohlednili mimo jiné věk, pohlaví, kouření, příjem alkoholu, jídelníček, tělesnou hmotnost, klidovou tepovou frekvenci a krevní tlak.
Během mediánu sledování dlouhého 7,85 roku bylo zaznamenáno 1 233 nových kardiovaskulárních příhod. Složený ukazatel zahrnoval 874 případů fibrilace síní, 156 infarktů myokardu, 111 případů srdečního selhání a 92 mozkových mrtvic. Autoři použili model, který umožňuje zachytit i nelineární vztahy. Jinými slovy, nepředpokládali, že každá další minuta aktivity má na riziko stejný účinek jako minuta předchozí.
Výsledek ukázal, že vztah mezi pohybem a rizikem se liší také podle zdatnosti. Hranice 150 minut týdně byla napříč úrovněmi zdatnosti spojena s podobným, ale relativně malým poklesem rizika. Pro dvacetiprocentní snížení rizika lidé s nejnižší zdatností potřebovali podle modelu asi 370 minut pohybu týdně, zatímco lidem s nejvyšší zdatností stačilo přibližně 340 minut. Při cíli přesahujícím třicetiprocentní snížení vycházel potřebný objem na zhruba 560 až 610 minut za týden, tedy na více než trojnásobek současného minima.
Studie zahrnovala také takzvanou mendelovskou randomizaci, metodu využívající genetické varianty související s určitým znakem k ověření, zda pozorovaný vztah odpovídá možnému příčinnému působení. V tomto doplňkovém rozboru byla geneticky odhadovaná vyšší kardiorespirační zdatnost spojena s nižším rizikem srdečního selhání. Genetické důkazy pro samotné znaky fyzické aktivity byly podle autorů slabší a méně jednoznačné. Ani tato část práce proto neurčuje přesný objem pohybu, který by jednotlivému člověku zaručil ochranu před konkrétním onemocněním.
Jde především o observační studii, takže z jejích výsledků nelze přímo vyvodit, že více pohybu samo o sobě způsobilo nižší výskyt příhod. Aktivnější lidé se mohou od méně aktivních lišit i dalšími vlastnostmi, které nelze zcela zachytit statistickým očištěním. Autoři zároveň upozorňují, že účastníci mohli být zdravější a zdatnější než běžná populace, zdatnost byla pouze odhadnuta a analýza neposuzovala dobu strávenou vsedě ani pohyb nízké intenzity. Zjištění proto nepředstavuje nový minimální zdravotní předpis, ale ukazuje, že přínos pohybu pro kardiovaskulární zdraví může pokračovat i nad úrovní současného doporučení a že se může lišit podle výchozí zdatnosti.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.