Na dně oceánu, kam nedosáhne ani záblesk slunečního světla, se v srpnu 2022 mihla drobná ryba. Kamera ji zaznamenala v příkopu Izu–Ogasawara jižně od Japonska v hloubce 8 336 metrů. Šlo o mladého zástupce rodu Pseudoliparis z čeledi slimulovitých, anglicky snailfish. Tento záběr stále představuje nejhlubší spolehlivě doložené pozorování živé ryby přímo v jejím prostředí.
Hloubka sama o sobě není jen geografický rekord. Patří do hadálové zóny, tedy části oceánu hlubší než 6 000 metrů, která se nachází především v hlubokomořských příkopech. Voda tam vytváří mimořádný tlak, panuje tam trvalá tma a potravy přichází málo. Příkopy přitom nejsou prostě prodloužením běžného mořského dna. Jsou to tektonicky aktivní rýhy vznikající tam, kde se jedna zemská deska podsouvá pod druhou, a jejich podmínky se mezi jednotlivými oblastmi výrazně liší.
Rybu natočila návnadová kamera spuštěná z výzkumné lodi DSSV Pressure Drop. Zařízení sestoupilo k mořskému dnu na rámu zatíženém závažím a zaznamenávalo živočichy, které přilákala návnada. Výprava zkoumala tři příkopy u Japonska: Japonský, Rjúkjúský a Izu–Ogasawara. Právě poslední z nich byl do té doby z hlediska ryb téměř prázdným místem na mapě: nikdo tam žádnou rybu dříve ani nepozoroval, ani neulovil.
Nejhlubší jedinec byl na záznamu sám a podle badatelů šlo o mládě. To je u těchto slimulovitých ryb pozoruhodné. U mnoha hlubinných druhů obývají mladí jedinci mělčí vody než dospělci, zde se však zdá, že mláďata mohou pronikat ještě níže. Přesné určení rekordní ryby zůstává otevřené: protože se ji nepodařilo odebrat, studie ji označuje jen jako zástupce rodu Pseudoliparis. Může jít o druh Pseudoliparis belyaevi, ale také o dosud nepopsaný druh žijící pouze v tomto příkopu.
O několik dní později tým dosáhl dalšího, lépe uchopitelného rekordu. V sousedním Japonském příkopu vytáhl z hloubky 8 022 metrů dvě ryby určené jako Pseudoliparis belyaevi. Jsou to nejhlouběji ulovené ryby, u nichž bylo možné druh ověřit na skutečných exemplářích. Vědci je navíc pozorovali často: v Japonském příkopu se tento druh objevil ve 22 ze 24 nasazení kamer a pastí provedených hlouběji než 6 579 metrů. Nejde tedy o náhodného zbloudilce na samé hranici přežití, ale o obyvatele prostředí, které většina obratlovců vůbec nezvládne.
Hranice, kterou ryby zřejmě nepřekročí snadno
Proč se rekord zastavil právě přibližně u osmi kilometrů, není vyřešeno do posledního detailu. Důležitou roli ale hraje biochemie buněk. Tlak může narušovat tvar a funkci bílkovin, tedy molekul, které v organismu řídí velkou část životních dějů. Hlubinné ryby proto hromadí látky označované jako osmolyty; jednou z nich je trimethylamin-N-oxid, zkráceně TMAO. Pomáhá bílkoviny ve vysokém tlaku stabilizovat. Starší výzkum hadálových slimulovitých ryb ukázal, že obsah TMAO s rostoucí hloubkou stoupá, a naznačil tak chemickou hranici, za níž by se rybí tělo mohlo dostat do potíží.
Rekordní pozorování proto není důkazem, že ryby mohou osídlit každé místo v oceánu až po nejhlubší Mariánský příkop. Spíše ukazuje, kde se jejich fyziologický limit pravděpodobně nachází. Nejhlubší části světového oceánu sahají téměř k 11 kilometrům, ale ryba byla zatím spolehlivě zaznamenána jen zhruba o 2,5 kilometru výše. Mezi oblastí, kde ještě plave Pseudoliparis, a úplným dnem oceánu tak zůstává rozsáhlý prostor obývaný jinými organismy, nikoli však potvrzenými rybami.
Pozorování popisuje studie zveřejněná v časopise Deep-Sea Research Part I. Její význam nespočívá jen v jednom čísle v tabulce rekordů. Výprava ukázala, že i velmi hluboký příkop může být biologicky bohatý a že hranice života obratlovců nelze odvozovat jen z hloubky. Záleží také na teplotě, přísunu potravy, geologii příkopu i na tom, zda se tam vůbec někdo podívá s dostatečně odolnou technikou.
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.