Průměrné hodnoty několika ukazatelů krevní chemie se v datech ze Spojených států během dvou desetiletí změnily. Koncentrace hydrogenuhličitanu v séru vzrostla přibližně o 7 procent, zatímco koncentrace vápníku se snížila asi o 2 procenta a fosforu zhruba o 7 procent. Autoři nové práce upozorňují, že tento vývoj časově probíhal souběžně s růstem koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře. Zjištění ale představuje korelaci mezi dvěma dlouhodobými trendy, nikoli důkaz přímého vlivu atmosférického CO₂ na lidský organismus.
Podle studie zveřejněné v časopise Air Quality, Atmosphere & Health vychází analýza z databáze National Health and Nutrition Examination Survey (NHANES). Jde o rozsáhlý americký program, který v pravidelných cyklech shromažďuje údaje z rozhovorů, vyšetření a laboratorních testů. Badatelé Alexander N. Larcombe a Phil N. Bierwirth využili záznamy z období 1999 až 2020; v jednotlivých dvouletých cyklech pracovali přibližně se 7000 záznamy lidí od narození do věku 80 a více let.
Výzkumníci pro každý cyklus vypočítali průměrné sérové koncentrace hydrogenuhličitanu, vápníku a fosforu. Hydrogenuhličitan je iont, který v krvi pomáhá udržovat acidobazickou rovnováhu a představuje hlavní formu transportu oxidu uhličitého z tkání do plic. Naměřené populační průměry pak srovnali s atmosférickými koncentracemi CO₂ zaznamenanými na havajské observatoři Mauna Loa.
V posledním zahrnutém cyklu, tedy v letech 2019 až 2020, činil průměr hydrogenuhličitanu ve venózní krvi 25,3 mmol/l. Autoři uvádějí, že jde asi o sedmiprocentní nárůst proti roku 1999. Jejich lineární trendový model při zachování dosavadního tempa vychází zhruba na rok 2076 jako na dobu, kdy by populační průměr mohl dosáhnout 30 mmol/l, tedy hodnoty, kterou práce používá jako horní mez obvyklého rozmezí pro venózní krev. Takový výpočet však není předpovědí zdravotního stavu jednotlivců: závisí na předpokladu lineárního pokračování dosavadního vývoje.
Co data neumožňují určit
Podobně autoři promítli klesající trendy vápníku a fosforu do budoucnosti. Model naznačil dosažení dolní hranice používaného referenčního rozmezí kolem roku 2099 u vápníku a kolem roku 2085 u fosforu. Sami badatelé upozorňují, že odhady jsou zatíženy nejistotou: mezi cykly se lišil počet účastníků, jejich podmínky před odběrem i postupy měření a vztahy nemusí být lineární. U fosforu navíc uvádějí, že výpočet poklesu nezahrnuje možná chybnou hodnotu z prvního cyklu 1999–2000.
Zásadní omezení spočívá v samotné povaze analýzy. Nehodnotila osobní expozici účastníků CO₂ ani nesledovala tytéž lidi v čase. Pracovala s průměry celých průzkumných cyklů, které porovnala s jednou časovou řadou atmosférických měření. Takový postup nemůže rozlišit možné jiné příčiny změn krevních hodnot, například proměny zdravotního stavu populace, stravy, užívání léků, funkce ledvin nebo podmínek v interiérech, kde mohou být koncentrace CO₂ výrazně vyšší než venku.
Fyziologický mechanismus, o němž článek uvažuje, je známý z výraznějších expozic oxidu uhličitého. Pokud se v organismu zvýší množství CO₂, vzniká z něj mimo jiné hydrogenuhličitan a tělo pomocí plic a ledvin upravuje hospodaření s kyselinami a zásadami. Vápník a fosfátové ionty se na udržování rovnováhy rovněž podílejí. Nelze však z těchto mechanismů automaticky vyvozovat, že malé zvýšení venkovní koncentrace CO₂ vyvolalo popsané populační změny nebo že již způsobuje onemocnění.
Autoři proto výsledky označují především za podnět pro další výzkum. K ověření hypotézy by byly zapotřebí studie, které budou současně zachycovat individuální expozici venkovnímu i vnitřnímu CO₂, opakovaně měřit krevní ukazatele u stejných lidí a statisticky zohlední další faktory ovlivňující jejich koncentrace. Dosavadní práce ukazuje časovou shodu trendů v amerických datech, nikoli zdravotní důsledky rostoucího atmosférického CO₂ pro člověka.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.