Měsíc Ariel, jeden z největších satelitů Uranu, mohl v minulosti obsahovat podpovrchový oceán hluboký přibližně 170 kilometrů. Vyplývá to z nové studie zveřejněné v časopise Icarus, která porovnávala geologické struktury na povrchu měsíce s modely napětí v jeho ledové kůře. Výsledek neznamená, že kapalná voda na Arielu existuje i dnes, ale ukazuje, že měsíc mohl mít v geologicky nedávné době výrazně odlišnou vnitřní stavbu.
Výzkumníci Caleb Strom, Tom A. Nordheim, D. Alex Patthoff a Sherry K. Fieber-Beyer zkoumali zejména zlomy, hřbety a takzvané grabeny. Graben je protáhlá sníženina, která vzniká poklesem bloku horniny nebo ledu mezi dvěma zlomy. Ariel je těmito útvary pokrytý a jeho povrch zároveň vykazuje známky různě starých geologických procesů, včetně oblastí, které mohly vzniknout prouděním kapalného nebo částečně roztaveného materiálu z nitra.
Autoři pomocí počítačového modelování odhadovali, jaké změny v nitru měsíce by dokázaly vytvořit napětí odpovídající pozorovaným strukturám. Za nejpravděpodobnější vysvětlení považují změny v oběžné dráze Arielu, konkrétně její výstřednost. Ta určuje, nakolik se dráha tělesa liší od kružnice. Při dostatečně výrazné výstřednosti se mění působení Uranovy gravitace a v nitru měsíce vzniká slapové zahřívání, tedy přeměna pohybové energie oběhu na teplo.
Podle modelu by výstřednost oběžné dráhy nejméně 0,04 mohla vytvořit napětí potřebné k vysvětlení povrchových struktur a současně umožnit existenci oceánu silného asi 170 kilometrů. Takový oceán mohl podle studie existovat přibližně před jednou až dvěma miliardami let. Jde o modelový odhad odvozený z geologických stop, nikoli o přímé měření hloubky nebo důkaz, že je pod ledem dodnes kapalná voda.
Omezený pohled sondy Voyager 2
O Arielu je stále k dispozici jen omezené množství dat. Sonda Voyager 2 při průletu kolem Uranu v roce 1986 nasnímala především jižní polokoule jeho velkých měsíců; severní části Arielu a dalších těles zůstaly z velké části nezobrazené. Budoucí mise by proto mohla testovat předpovědi modelu hledáním podobných zlomů a hřbetů na dosud neprozkoumaných územích.
Nová práce navazuje na studii stejného týmu o měsíci Miranda, která rovněž připustila existenci hlubokého podpovrchového oceánu. Společně tato zjištění naznačují, že Uranův systém mohl v minulosti obsahovat více takzvaných oceánských světů. Termín označuje tělesa, jejichž povrch ukrývá nebo v minulosti ukrýval globální vrstvu kapaliny. Zda se voda na Arielu udržela až do současnosti, však z dostupných pozorování určit nelze.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.