Australská politika takzvaného offshore zpracování žádostí o azyl se stala vzorem pro vlády, které chtějí omezit počet lidí přicházejících bez povolení. Canberra od roku 2013 prosazuje pravidlo, podle něhož lidé zachycení při cestě lodí do Austrálie nemají být usazeni na australské pevnině, ani pokud je úřady uznají za uprchlíky. Podle serveru Deutsche Welle ale dlouholetá zkušenost ukazuje, že přesun odpovědnosti do třetích zemí přináší řadu problémů.
Austrálie využívala především zařízení na ostrovech Nauru a Manus, který je součástí Papuy-Nové Guineje. Podmínky v těchto centrech opakovaně kritizovaly lidskoprávní organizace i mezinárodní instituce. Upozorňovaly na dlouhé a nejisté zadržování, omezený dohled, nedostatečnou zdravotní péči a dopady na duševní zdraví lidí, kteří v některých případech strávili mimo Austrálii řadu let.
Manus Island už Austrálie pro regionální zpracování nových žádostí nevyužívá. Nauru však zůstává součástí australských plánů. Australské ministerstvo vnitra ve svém plánu na období 2025 až 2026 uvádí, že Canberra bude podporovat kapacitu pro regionální zpracování žádostí na Nauru. V roce 2025 Austrálie uzavřela s ostrovní republikou také dohodu o přijímání vybraných lidí, kteří podle australských úřadů nemají právo zůstat v zemi.
Australský parlament zároveň zkoumá náklady a fungování těchto dohod. Podle parlamentních materiálů Canberra udržuje s Nauru dvě samostatná ujednání: jedno se týká dlouhodobé kapacity pro regionální zpracování a druhé přijímání konkrétní skupiny lidí. Kritici upozorňují, že systém je nákladný a že skutečný přínos v podobě odrazování dalších příchozích se obtížně odděluje od jiných opatření, například námořních kontrol a rychlého vracení lodí.
Podobné postupy nyní zvažuje Evropská unie. Nová evropská pravidla pro pojem bezpečné třetí země umožňují členským státům uzavírat s nečlenskými státy dohody o vyřizování žádostí o azyl mimo území Unie, pokud jsou splněny podmínky bezpečnosti a ochrany před navrácením do země, kde člověku hrozí pronásledování nebo vážná újma. Evropské země už zároveň zkoušejí různé formy spolupráce s třetími zeměmi. Nejznámějším příkladem je dohoda Itálie s Albánií, jejíž praktické uplatňování ale narazilo na právní a organizační překážky.
Také Spojené státy v roce 2025 uzavřely nebo připravovaly dohody, které mají umožnit přijímání některých migrantů a žadatelů o azyl v dalších zemích, včetně Guatemaly a Hondurasu. Zkušenost Austrálie podle Deutsche Welle ukazuje, že samotný přesun lidí za hranice neřeší otázky právní odpovědnosti, přístupu k nezávislému přezkumu ani podmínek v přijímajících zemích. Pro evropské a americké vlády tak zůstává klíčové, zda budou mít jejich dohody jasná pravidla, účinný dohled a reálné záruky ochrany uprchlíků.
Zdroj: Deutsche Welle
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.