V jižní Brazílii byl popsán nový druh triasového plaza Silescelida acristata, který žil přibližně před 240 miliony let. Nešlo ani o dinosaura, ani o krokodýla, ale o vývojově staršího zástupce skupiny archosauriformů. Do této široké skupiny patří také archosauři – větev, z níž později vzešli dinosauři včetně ptáků a krokodýlí linie. Nález tak doplňuje období, kdy se stavba těla a příbuzenské vztahy těchto plazů teprve formovaly.
Pozůstatky pocházejí z lokality Posto u obce Dona Francisca ve státě Rio Grande do Sul. Horniny jsou součástí souvrství Pinheiros-Chiniquá v pánvi Paraná a spadají do ladinského stupně středního triasu. Holotyp, tedy exemplář, podle něhož byl druh formálně vymezen, sestává jen ze tří kostí: levé lopatky, pravé kyčelní kosti a levé stehenní kosti. Kosti byly nalezeny pohromadě, jsou velikostně slučitelné a autoři je proto přisuzují jedinému jedinci.
Podle studie zveřejněné v časopise Scientific Reports se vědci soustředili především na anatomické znaky těchto kostí a na jejich porovnání s jinými ranými archosauriformy. Důležitá byla zejména stehenní kost. Její hlavice je rozšířená a směřuje dopředu a dovnitř, což je znak známý u části vývojově pokročilejších archosauriformů. Fosilie zároveň postrádá výrazný kostěný hřeben pro úpon jednoho z ocasních svalů; právě tato vlastnost se promítla i do druhového jména acristata, tedy „bez hřebene“.
Zařazení není definitivní
Autoři zařadili nový druh mezi raně se oddělující eukrokopodní archosauriformy. Eucrocopoda je vývojová větev blíže příbuzná archosaurům než některým starším archosauriformům, avšak stojí mimo vlastní skupinu Archosauria. V některých provedených fylogenetických analýzách, které rekonstruují příbuznost organismů podle souboru znaků, vycházel Silescelida jako možný člen čeledi Euparkeriidae. Jindy však jeho poloha kolísala poblíž báze Eucrocopoda.
Právě tato nejistota je podstatným omezením studie. Euparkeriidae je málo početná a dlouhodobě obtížně vymezitelná skupina; její složení i to, zda všichni předpokládaní členové skutečně tvoří jednu přirozenou evoluční větev, jsou předmětem odborné debaty. Autoři pracovali s maticí 287 taxonů a 919 anatomických znaků a testovali čtyři varianty analýzy, které se lišily zacházením s některými neúplně známými fosiliemi. Ve všech variantách se nový druh ukázal jako eukrokopodní archosauriform, nikoli však stabilně jako člen Euparkeriidae.
Dosud byly fosilie možných euparkeriidů známy hlavně z Afriky, Číny, Německa, Polska a Ruska. Nález příbuzné formy v Jižní Americe proto rozšiřuje známý geografický obraz této skupiny. Neznamená to samo o sobě, že byla její příslušnost k Euparkeriidae vyřešena, ani že lze přesně určit trasy, kterými se tehdejší plazi šířili. Ukazuje však, že vývojová rozmanitost raných archosauriformů v jižní části někdejší Pangey mohla být větší, než vyplývalo z dosavadního fosilního záznamu.
Zachované části končetin také odpovídají štíhlému čtyřnohému plazovi s končetinami drženými více pod tělem než u starších, výrazně rozkročených forem. Takové uspořádání je u raných eukrokopodanů spojováno s polo-vzpřímeným postojem. Z neúplné kostry ale nelze přímo vypočítat rychlost pohybu ani přesně rekonstruovat způsob života zvířete. Studie proto nepředkládá přímý důkaz, že Silescelida chodila stejně jako pozdější archosauři, ale dokládá kombinaci znaků důležitých pro sledování proměn tělesné stavby na jejich vývojové větvi.
Nález má také neobvyklou sbírkovou historii. Část exempláře s evidenčním označením byla více než dvě desetiletí ztracena, což bránilo ověření jeho původu. Badatelé ji znovu objevili při návštěvě sbírek Pontifícia Universidade Católica do Rio Grande do Sul. Teprve spojení fragmentů umožnilo potvrdit lokalitu nálezu a fosilii popsat jako nový druh. Výzkum tak současně ukazuje význam revize muzejních sbírek, zejména u neúplných fosilií z období, pro něž je záznam rané evoluce archosauriformů stále mezerovitý.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.