Čmelák v laboratoři míří za cukerným roztokem. Cesta je volná, nic mu nebrání pokračovat přímo k potravě. Přesto se část zvířat pravidelně vydá stranou, uchopí dřevěnou kuličku a rozkutálí ji po podlaze. Nezíská za to nektar, nezpřístupní si cestu ani nepřemístí překážku. Prostě míček nechá odvalit a někdy se k němu vrátí znovu. Právě toto chování zkoumal tým britských a finských badatelů u čmeláka zemního, druhu Bombus terrestris.
Podle studie zveřejněné v časopise Animal Behaviour může jít o první přesvědčivě doložený případ hry s předměty u hmyzu. Hra má ve výzkumu chování zvířat přesnější význam než běžné lidské označení pro něco roztomilého nebo zábavného. Jde o činnost, která nemá bezprostřední praktický účel, odehrává se v bezpečných podmínkách, opakuje se, ale není mechanicky stále stejná, a sama zvířata ji vyhledávají. U savců a ptáků je takové chování známé dobře, u hmyzu se však zkoumalo jen obtížně.
Výzkumníci proto nestačili s prostým pozorováním, že čmelák někdy do míčku strčí. Do pokusné arény umístili 45 čmeláků, kteří mohli k potravě dojít přímou prázdnou chodbou, nebo se odchýlit do části s 15milimetrovými dřevěnými kuličkami. Míčky nebyly jedlé a jejich kutálení nepřinášelo žádnou další výhodu. Čmeláci se k nim přesto vraceli. Jednotlivci je během pokusu kutáleli od jediného případu až po 117 případů.
To samo o sobě ještě nevylučuje, že zvířata míčky jen považují za něco užitečného. Rozhodující byl proto další test se 42 čmeláky. Dostali na výběr dvě komory rozlišené barvou. V jedné byly pohyblivé dřevěné kuličky, druhá zůstala prázdná. Poté badatelé míčky z obou prostor odstranili a sledovali, kam se čmeláci vydají. Zvířata dávala přednost barvě komory, kterou si dříve spojila s míčky. Takový výsledek naznačuje, že samotná možnost míčky kutálet pro ně měla kladnou hodnotu.
Badatelé navíc sledovali, komu se tato činnost zalíbila nejvíce. Mladší čmeláci kutáleli více míčků než starší jedinci. Samci zase u jednotlivých míčků trávili delší dobu než samice. Podobné rozdíly připomínají hru u mnoha obratlovců, kde bývají nejaktivnější mláďata. Neznamená to ovšem, že čmelák prožívá radost stejně jako pes nebo dítě. Z jeho chování nelze přímo přečíst subjektivní pocity; experiment ukazuje jen to, že míčky vyhledává i bez potravní či jiné zjevné odměny.
Výsledek je zajímavý také kvůli starším pokusům stejné výzkumné skupiny. V nich se čmeláci dokázali naučit posunout míček do vyznačeného cíle, pokud za to dostali sladkou odměnu. To byla úloha s jasným praktickým výsledkem. V novém experimentu žádná odměna za kutálení nepřicházela a čmeláci se ke kuličkám vydávali dobrovolně. Právě rozdíl mezi naučeným řešením úkolu a opakovanou manipulací bez užitku pomohl vědcům oddělit hru od hledání potravy či běžného průzkumu prostředí.
Pozorování nepřepisuje celý obraz hmyzího života jedním experimentem. Ukazuje ale, že drobný mozek nemusí znamenat jen soubor předem daných reakcí. Čmelák dokáže spojovat podněty se zkušeností, učit se od jiných jedinců a v tomto případě také opakovaně volit činnost, která nevede k okamžitému zisku. Studie tak rozšiřuje otázku, jak široce je v živočišné říši rozšířené chování, které vědci označují jako hru.
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.