Genetický materiál z muzejního exempláře nasbíraného v Nepálu v roce 1836 pomohl vědcům potvrdit samostatný druh luskouna, který dlouho unikal pozornosti. Manis aurita, pro nějž se používá také označení himálajský nebo indo-barmský luskoun, žije podle současných poznatků v oblasti jižních svahů Himálaje, mimo jiné v Nepálu, jižním Tibetu a severovýchodní Indii. Výsledky zveřejnil časopis Communications Biology.
Výzkumníci porovnávali genomická data z muzejních i novějších vzorků s údaji o tělesných znacích. Celkový soubor pro genomickou analýzu zahrnoval 55 dat z celých genomů, které zastupovaly 53 jedinců luskounů a dva jedince z příbuzných rodů, a dále 70 mitochondriálních genomů. Mitochondriální genom je genetická informace uložená v buněčných organelách zvaných mitochondrie; při určování příbuznosti může doplnit údaje z jaderné DNA.
Rozbory ukázaly, že himálajská linie se od luskouna čínského, Manis pentadactyla v užším pojetí, geneticky výrazně liší. Autoři odhadli, že se obě linie oddělily přibližně před 1,8 milionu let a od té doby mezi nimi docházelo jen k omezenému toku genů. Historický exemplář, takzvaný lektotyp, se zařadil do stejné genetické skupiny jako moderní vzorky z Himálaje. Lektotyp je exemplář, který slouží jako referenční základ pro používání určitého vědeckého jména.
Potvrzení genetických rozdílů podpořilo také měření lebek a vnějších tělesných znaků. Ve srovnání s luskounem čínským měl Manis aurita podle studie větší tělo, delší ocas, větší zadní chodidla, prodlouženější čenich a výrazně menší ušní boltce. Průměrná délka těla u šesti měřených jedinců činila 89,14 centimetru a délka zadní části ocasu 37,39 centimetru. Naopak samotné uspořádání šupin podle autorů neposkytlo mezi oběma skupinami významný rozdíl.
Jméno Manis aurita přitom není úplně nové. Druh byl popsán už v roce 1836, později však vědci jeho populaci přeřadili jako poddruh luskouna čínského. V roce 2025 byla himálajská linie popsána pod jménem Manis indoburmanica. Nová studie ale upozornila, že podle pravidel zoologického názvosloví má přednost starší platné jméno aurita. Manis indoburmanica se proto stává mladším synonymem tohoto názvu.
Rozlišení druhu může mít praktický význam při ochraně zvířat a vyšetřování nelegálního obchodu. Úřady často zabavují především šupiny, nikoli celé luskouny. Pokud bude k dispozici dostatečná referenční databáze DNA, může genetická analýza určit, ke kterému druhu zabavený materiál patří a z jakých oblastí pravděpodobně pochází. Takové údaje by mohly pomoci lépe zaměřit terénní ochranu i odhalovat oblasti zasažené pytláctvím.
Autoři zároveň upozorňují, že přesné hranice areálu druhu stále nejsou známé, zejména v málo prozkoumaných oblastech severního Myanmaru. Další terénní průzkumy proto budou potřebné k určení míst, kde se Manis aurita případně stýká s luskounem čínským. Studie ukazuje také význam přírodovědných sbírek: staré exempláře mohou poskytnout genetické informace o vzorcích, které by dnes bylo obtížné získat přímo z volně žijících, vzácných zvířat.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.