Představa Evropy jako souvislého, hustého pralesa, který lidé teprve později rozčlenili na pole, louky a pastviny, neodpovídá podle nové studie dlouhodobému vývoji kontinentu. Výzkumníci vedení Aarhus University dospěli k závěru, že evropské mírné oblasti byly v průběhu více než 20 milionů let převážně mozaikou otevřených lesů, křovin, travnatých ploch a květnatých luk. Souvislé porosty s hustým korunovým zápojem, tedy téměř nepřerušovanou vrstvou korun, byly pouze jednou z částí této krajiny.
Studie vyšla v časopise Biological Conservation pod názvem Revisiting Europe’s temperate forests: Palaeoecological evidence for an herbivory-driven woodland-grassland mosaic biome. Autoři v čele se Szymonem Czyżewskim a Jens-Christianem Svenningem z Aarhus University shrnuli důkazy z období od miocénu, který začal přibližně před 23 miliony let, až po dobu před průmyslovou érou. Nešlo o jeden nový terénní experiment, ale o syntézu různých paleoekologických záznamů – tedy stop, podle nichž vědci rekonstruují dávné ekosystémy.
Výzkumníci porovnávali zkamenělý pyl a zbytky rostlin, uhlí po dávných požárech, fosilie hmyzu a savců i chemické podpisy zachované v zubech a kostech býložravců. Do analýzy zahrnuli také environmentální DNA, genetický materiál zachovaný v sedimentech. Každý z těchto zdrojů zachycuje jinou část minulosti; jejich kombinace podle autorů umožnila lépe odhadnout, zda v určitém období převládal hustý les, otevřená vegetace, nebo jejich proměnlivá směs.
Výsledný obraz se napříč dlouhým časovým úsekem opakoval: mezi porosty stromů se nacházely světlé lesy, křoviny, traviny a plochy s kvetoucími bylinami. Takové prostředí nebylo omezené na jediné klimatické období. Podobná struktura se objevovala v teplejších i chladnějších etapách, byť se konkrétní druhové složení a rozsah jednotlivých stanovišť měnily.
Důležitou roli v udržování otevřenější krajiny měli velcí býložravci. Sloni, nosorožci, pratuři a zubři spásali rostliny, okusovali dřeviny a pohybem narušovali půdu. Tím vytvářeli prostor pro trávy a kvetoucí rostliny, které by pod hustým stromovým zápojem měly méně světla. Studie přitom netvrdí, že husté lesy v dávné Evropě neexistovaly. Ukazuje spíše, že vedle nich dlouhodobě existovaly rozsáhlé otevřené a pol otevřené biotopy.
Výsledky mohou ovlivnit debatu o obnově přírody. Podle autorů nemusí být plošná výsadba hustých lesů vždy nejvhodnějším způsobem podpory evropské biodiverzity, zejména tam, kde se vyskytují druhy vázané na louky a světlé lesy. Zjištění ale samo o sobě neurčuje, jak má vypadat každý konkrétní ochranářský projekt. Současná krajina se od dávných ekosystémů liší klimatem, využíváním půdy i tím, že většina velkých volně žijících býložravců z Evropy zmizela. Studie proto spíše zpochybňuje představu, že jediným přirozeným cílem ochrany je hustý les, než aby nabízela jednoduchý návod k obnově všech evropských stanovišť.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.