Květen 2025 přináší do kin i na streamovací platformy rozmanitou paletu snímků, které odrážejí nejen současné trendy ve filmové tvorbě, ale také hlubší kulturní napětí, nostalgii i ochotu experimentovat. Vedle osvědčených blockbusterových sérií se letos v květnu objevují i překvapivě intimní, osobní a politicky rezonující tituly. Výběr dvanácti nejzajímavějších premiér, který sestavila BBC Culture, nabízí vhled do toho, jakým směrem se světová kinematografie aktuálně ubírá. A ne vždy je to směrem očekávaným.
Marvel a návrat Thunderbolts: když temnota proniká do superhrdinského žánru
Po komerčně i kriticky rozporuplných pokusech Marvel Studios o tematické rozšíření svého univerza se Thunderbolts* snaží přinést nový tón. Film sleduje skupinu antihrdinů a outsiderů, kteří jsou nuceni spolupracovat v rámci vládního programu. Podobně jako konkurenční DC Comics u Suicide Squad i Marvel nyní experimentuje s nejednoznačnými postavami a temnějšími motivy. Podle recenze v časopise Empire jde o snahu navázat na úspěch seriálů jako The Boys nebo Peacemaker, které úspěšně narušily tradiční superhrdinské narativy a přitáhly publikum hledající něco „víc než jen záchranu světa“.
Mission: Impossible – Final Reckoning a kultura nekonečných pokračování
Tom Cruise se v roli Ethana Hunta vrací už podeváté a tvůrci slibují, že tentokrát skutečně půjde o poslední kapitolu. Zda se jim podaří uzavřít jednu z nejdéle běžících akčních sérií s grácií, ukáže čas. Jisté je, že podle recenzentů The Guardian jde o „vizuálně ohromující, ale emočně sterilní jízdu“. Film nabízí precizní choreografii akčních scén, ale zároveň se potýká s únavou materiálu – čím dál obtížněji se hledá nový emocionální motiv, který by postavy posunul dál. Cruise si podle magazínu Variety „zachovává charisma, ale i on je v pasti žánru, který mu už nemá co nabídnout“.
Final Destination: Bloodlines – hororová genealogie smrti
Vrací se i značka Final Destination, tentokrát s podtitulem Bloodlines, která poprvé rozšiřuje původní koncept o rodovou linii – oběti jsou údajně potomky lidí, kteří unikli smrti před desítkami let. Tento narativní twist podle Collider přináší emocionální hloubku, která sérii dosud chyběla. Přesto se film nadále opírá o groteskní, nápadité úmrtí a zůstává v jádru tím, čím vždy byl – krvavým spektáklem pro milovníky adrenalinu. Zajímavější však je otázka, proč se k tomuto typu hororové estetiky znovu a znovu vracíme. Podle analýzy The Atlantic může jít o snahu zpracovávat kolektivní úzkosti moderní společnosti, kde smrt přichází bez logiky a bez varování – stejně jako ve filmu.
Deaf President Now!: dokument, který připomíná přehlížený boj za občanská práva
V kontrastu k hollywoodským spektáklům stojí dokument Deaf President Now!, který mapuje málo známou, ale zásadní epizodu z roku 1988, kdy studenti Gallaudetovy univerzity pro neslyšící protestovali proti dosazení slyšícího prezidenta. Podle serveru NPR je film nejen historickým ohlédnutím, ale i reflexí současného postavení marginalizovaných komunit. Ko-regie se ujala herecká a aktivistická osobnost Nyle DiMarco, což dodává snímku autentičnost a důraz na osobní zkušenost. Kritici vyzdvihují zejména schopnost filmu zachytit neviditelné vrstvy diskriminace a ukázat sílu komunitní solidarity.
Bring Her Back: smutek a nadpřirozeno v australské hororové vizi
Režisérské duo Philippouových se po úspěchu Talk to Me rozhodlo netěžit značku, ale vytvořit zcela nový hororový příběh Bring Her Back. Téma komunikace s mrtvými se zde stává metaforou pro nezpracovaný smutek a trauma. Sally Hawkins, známá z filmů jako The Shape of Water, ztvárňuje postavu pěstounky, která se pokouší kontaktovat ducha své dcery. Film podle recenze na IndieWire „nezneužívá bolest, ale dává jí tvar“. Není to jen horor, ale i hluboce emocionální příběh o ztrátě a vině.
Friendship: krize mužské identity v době po-SNL
Komediální novinka Friendship s Timem Robinsonem a Paulem Ruddem přináší temně laděný pohled na „bromance“ mezi outsiderem a charismatickým sousedem. Podle The Daily Beast jde o „nejvtipnější a zároveň nejtrpčí film roku“. Humor zde nefunguje jako únik, ale jako odhalení – za vtipnými scénami se skrývá krize mužské identity, osamělost a ztráta schopnosti vytvářet autentické mezilidské vztahy. V tomto ohledu lze film zařadit vedle titulů jako Her nebo Napoleon Dynamite.
Lilo & Stitch: Disney hledá zpět k upřímnosti
Disney se s novým hraným remakem Lilo & Stitch pokouší napravit reputaci po neúspěchu Sněhurky. Oproti předchozím pokusům o „převyprávění klasiky“ působí tento projekt citlivěji – zůstává věrný emocionálnímu jádru původního animovaného filmu a sází na neokázalé herecké výkony a přírodní havajskou scenérii. Kritici na The New York Times chválí zejména důraz na vztah mezi Lilo a její starší sestrou – téma rodiny a identity je zde důležitější než samotný mimozemšťan Stitch.
Mezi eskapismem a reflexí
Filmový květen 2025 tak odhaluje pestré spektrum přístupů: od hyperkomerčních značek a nostalgických návratů až po osobní, politické a hluboce lidské výpovědi. To, co tyto filmy spojuje, je snaha zaujmout v době, kdy je divák přesycen nabídkou a méně ochoten sledovat „cokoliv“. Každý snímek – byť s rozdílnými cíli – bojuje o pozornost, o prostor ve veřejném diskurzu a často i o vlastní relevanci v rychle se měnícím kulturním klimatu.
Nabízí se otázka, zda květen 2025 představuje zlom – moment, kdy se Hollywood začíná více otevírat nejednoznačným hrdinům, malým příběhům a opravdovým emocím. Anebo jde jen o náhodu, kdy vedle sebe vyšly promyšlenější nezávislé projekty a další díly blockbusterových ság. Každopádně, pokud něco květnový program ukazuje, pak to, že kinematografie zůstává místem, kde se odehrává nejen zábava, ale i kulturní dialog. A právě v tom spočívá její skutečný význam.