Hormon kortizol, jehož hladina se zvyšuje mimo jiné při stresové reakci, může zhoršit schopnost člověka odhadnout vlastní polohu a cestu zpět k výchozímu bodu. Ukázal to experiment se 39 zdravými muži ve věku 19 až 34 let, kteří plnili navigační úlohu ve virtuálním prostředí během funkční magnetické rezonance. Studie vědců z Ruhr University Bochum vyšla v březnu v časopise PLOS Biology.
Výzkum se zaměřil na takzvanou integraci dráhy, tedy navigační proces, při němž člověk průběžně skládá informace o vlastním pohybu a odhaduje, kde se nachází vůči výchozímu místu. Tento postup je důležitý zejména tehdy, když nejsou k dispozici výrazné orientační body. Na jeho fungování se podílí entorinální kůra, oblast na vnitřní straně spánkového laloku, která je propojena s hipokampem a hraje významnou roli v paměti i prostorové orientaci.
Každý účastník absolvoval dvě měření s týdenním odstupem. V jednom termínu dostal 20 mg hydrokortizonu, tedy léčivé formy kortizolu, a ve druhém vizuálně stejnou tabletu bez účinné látky. Pořadí bylo vyváženo a experiment byl dvojitě zaslepený, takže ani účastníci, ani lidé provádějící měření nevěděli, ve kterém termínu byl podán kortizol. Vyšší hladiny hormonu po podání tablety potvrdila analýza slin.
V takzvané Apple Game se účastníci nejprve přesouvali k virtuálnímu koši, jehož polohu si měli zapamatovat. Poté prošli proměnlivou trasu mezi stromy a nakonec měli co nejpřímější cestou dojít zpět na místo, kde koš původně stál. V jedné variantě byla krajina tvořena jen travnatou plání a oblohou, takže se lidé museli opírat o vizuální vnímání vlastního pohybu. Ve druhé variantě stál uprostřed prostředí maják jako stálý orientační bod. Celkem každý člověk absolvoval 64 pokusů, polovinu v každé variantě.
Po kortizolu byla celková chyba při určování cílového místa vyšší než po placebu. Zhoršení se objevilo bez ohledu na délku návratové trasy i na to, zda byl v prostředí maják. Samotná přítomnost orientačního bodu přitom výkon obecně zlepšovala a delší trasy byly obtížnější. Kortizol však nezměnil, jak blízko se lidé při návratu pohybovali kolem majáku. Výsledky proto neukazují, že by hormon nutně vedl k jiné volbě navigační strategie; spíše souvisejí s horším odhadem směru a vzdálenosti k cíli.
Signál související s mřížkovými buňkami
Autoři také zkoumali aktivitu entorinální kůry. Mřížkové buňky jsou neurony, které při pohybu v prostoru vytvářejí pravidelný vzorec aktivity a poskytují mozku jakousi souřadnicovou síť. Funkční magnetická rezonance nedokáže zaznamenat činnost jednotlivých buněk, vědci proto hledali nepřímý ukazatel nazývaný mřížkovitá reprezentace. Ta vychází z předpokladu, že nervové vzorce budou podobnější při pohybu směry, které se liší o násobky 60 stupňů; mřížkové buňky jsou totiž spojovány se šesterečnou symetrií.
V pravé entorinální kůře badatelé tento vzorec při placebu zaznamenali první den měření, kdežto po kortizolu jej v daném porovnání nenalezli. Zároveň se při dostupném majáku zvýšila aktivace pravého nucleus caudatus, části striata spojované mimo jiné se zpracováním orientačních bodů a učením vazeb mezi podnětem a reakcí. Jde o nález slučitelný s tím, že při navigaci s viditelným bodem může mozek více využívat jiný systém než při orientaci pouze podle vlastního pohybu. Studie ale neprokazuje, že nucleus caudatus plně nahrazuje funkci entorinální kůry.
Výsledky je třeba číst jako poznatek o účinku jednorázově podaného hydrokortizonu v laboratorní úloze, nikoli jako přímé měření každodenního stresu. Autoři upozorňují, že použitá dávka vedla k vyšším koncentracím kortizolu, než jaké obvykle provází běžnou akutní stresovou reakci. Dále pracovali pouze s mladými zdravými muži, takže nelze bez dalšího přenášet závěry na ženy, starší lidi nebo osoby s neurologickými potížemi. Analýzu mřížkovitých reprezentací navíc komplikoval křížový design: účinek léčby se mohl částečně prolínat s pořadím měření a signál nebyl zjištěn druhý den ani v jedné podmínce. Výzkum tak podporuje hypotézu, že kortizol zasahuje do mechanismů prostorové orientace v entorinální kůře, přesný vztah mezi hormonem, mřížkovými buňkami a navigačním výkonem ale bude nutné ověřit v dalších studiích.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.