Mikroplasty mohou ve vodě vyvolávat chemické reakce, při nichž vznikají reaktivní formy kyslíku. Tyto molekuly jsou velmi nestabilní a snadno reagují s okolními látkami, včetně bílkovin, lipidů a dalších součástí buněk. Zjištění může pomoci vysvětlit, jak by drobné plastové částice mohly biologicky působit, nejde však samo o sobě o důkaz, že mikroplasty u lidí způsobují infarkty, mrtvice nebo neurologická onemocnění.
Výsledky přinesla studie zveřejněná v časopise Nature. Tým vedený vědci z Columbia University a University of California, Berkeley zkoumal několik běžných druhů plastů ve vodném prostředí. Patřily mezi ně polypropylen, polyetylen, polystyren, polyvinylchlorid, polyethylentereftalát a polymethylmethakrylát. Výzkumníci sledovali chemickou aktivitu na rozhraní mezi povrchem částic a vodou a nálezy doplnili počítačovými simulacemi a výpočty na úrovni jednotlivých molekul.
Studie ukázala spontánní vznik reaktivních částic u všech zkoumaných typů mikroplastů. Výraznější aktivitu vykazovaly plasty s vodoodpudivým, tedy hydrofobním povrchem, například polyetylen a polypropylen. Hydroxobní látky vodu odpuzují; právě v jejich bezprostředním okolí se podle autorů mění uspořádání molekul vody a elektrické vlastnosti rozhraní.
Klíčovou roli podle výsledků hrají hydroxylové radikály. Jde o jednu z nejreaktivnějších forem kyslíku, která může rychle narušovat chemické vazby v biologických molekulách. Výpočty naznačily, že na hydrofobním povrchu se hydroxidové ionty z vody nacházejí v méně stabilním uspořádání a jejich oxidace je energeticky snazší. Vznik radikálů tak nemusí vyžadovat sluneční záření ani jiný vnější zdroj energie.
Rozdíly mezi plasty souvisely s jejich smáčivostí a elektrickým nábojem na povrchu. Autoři sledovali také to, jak se na částice vážou biomolekuly a jak může jejich povrch podporovat shlukování bílkovin. Tyto pokusy naznačují možný mechanismus poškození biologických struktur, ale stále jde především o laboratorní a mechanistické zjištění. Studie neurčovala, jak rychle by stejné reakce probíhaly v lidské krvi nebo tkáních, ani jaký by byl jejich význam při běžné expozici.
Význam práce spočívá v posunu pohledu na mikroplasty: jejich riziko nemusí vyplývat jen z toho, že se hromadí v organismech nebo na sebe vážou jiné látky. Aktivní může být i samotné rozhraní plastu a vody. Síla tohoto účinku se však může měnit podle druhu polymeru, velikosti a tvaru částic, jejich povrchových vlastností i prostředí. Další výzkum proto bude muset ověřit, zda se popsaná chemie uplatňuje také v živých organismech a v podmínkách odpovídajících reálné expozici.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.