Mor zabíjel celé rodiny už v době kamenné, dávno před vznikem měst a zemědělských společností. Dokládá to analýza staré DNA ze čtyř pohřebišť v okolí jezera Bajkal na jihovýchodě Sibiře. Výzkumníci v ostatcích pravěkých lovců a sběračů identifikovali bakterii Yersinia pestis, původce moru, a popsali nejstarší dosud známé morové epidemie v lidských komunitách.
Studie zveřejněná v časopise Nature vycházela z genetického materiálu 42 lidí. Bakteriální DNA vědci nalezli u 18 z nich, přičemž její množství převyšovalo stopy dalších sledovaných původců infekcí. Radiokarbonové datování a další analýzy ukázaly na dvě období zvýšené úmrtnosti: první mezi přibližně 5520 až 5265 lety a druhé mezi zhruba 5315 až 4235 lety. Čísla jsou uváděna v kalibrovaných letech před současností, tedy v chronologii běžně používané při datování archeologických nálezů.
Výzkumníci vedení Ruairidhem Macleodem a Eske Willerslevem porovnávali také příbuznost pohřbených. Někteří blízcí příbuzní leželi v oddělených hrobech a zřejmě zemřeli během různých událostí, nikoli při jediném krátkém neštěstí. Tento vzorec podle autorů odpovídá opakovaným zavlečením nákazy do malých komunit. Nejzávažnější průběh se patrně týkal dětí ve věku osm až jedenáct let, což může souviset s jejich méně vyzrálou imunitou.
Mor se obvykle spojuje s pozdějšími epidemiemi, při nichž se bakterie šířila mezi hlodavci a lidmi prostřednictvím blech. Genomy získané ze sibiřských nálezů se však od současných i dříve známých pravěkých kmenů liší. Nesly také genetický faktor, který mohl přispívat k velmi silné reakci imunitního systému. Takzvaná nadměrná imunitní reakce může poškodit vlastní tkáně; samotný nález ale neumožňuje přesně určit, jaký průběh infekce měli jednotliví lidé ani jakým způsobem se mezi nimi bakterie šířila.
Výsledky zpochybňují představu, že rozsáhlé morové epidemie mohly vzniknout až v hustě osídlených zemědělských společnostech. Lidé žijící v okolí Bajkalu byli stále lovci a sběrači, přesto se nákaza v jejich skupinách opakovaně objevila a podle genetických i archeologických údajů měla smrtelné následky. Studie neukazuje, že šlo o epidemii srovnatelnou s černou smrtí ve 14. století, ale dokládá, že mor mohl v lidských populacích působit jako vážná hrozba už tisíce let před ní.
Autoři zároveň upozorňují, že záznam ze Sibiře zachycuje pouze část dávné historie nemoci. Zachování bakteriální DNA závisí na podmínkách pohřbu a dostupnost archeologických vzorků je nerovnoměrná. Další nálezy proto mohou obraz raného šíření Yersinia pestis změnit. Výzkum přesto ukazuje, že vztah mezi člověkem, bakteriemi a jejich zvířecími hostiteli byl složitý už v pravěku a neomezoval se na prostředí měst nebo intenzivního zemědělství.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.