Nobelova cena patří k nejvyšším oceněním, jakých může vědec dosáhnout. Spolu s prestiží ale laureátům často přináší i nečekanou pozornost médií a veřejnosti. Někteří z nich pak začnou hovořit s velkou jistotou také o tématech, která nespadají do jejich odbornosti. Pro tento jev se používá neformální označení „nobelitis“ nebo „Nobelova nemoc“.
Nejde o skutečnou lékařskou diagnózu, ale o označení pro přehnané sebevědomí a přesvědčení, že úspěch v jednom oboru člověku automaticky dává autoritu i v dalších oblastech. Podle Deutsche Welle tento pojem používá mimo jiné britský biolog Paul Nurse, který v roce 2001 získal Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství a později působil také jako prezident britské Royal Society, tedy národní akademie věd.
Od vitaminu C po tvrzení o covidu
Za jeden z klasických příkladů bývá označován americký chemik Linus Pauling. Za výzkum chemických vazeb získal Nobelovu cenu za chemii v roce 1954 a o osm let později také Nobelovu cenu za mír. Od poloviny 60. let ale propagoval názor, že vysoké dávky vitaminu C mohou působit jako univerzální léčba mimo jiné proti rakovině, srdečním a cévním onemocněním nebo degenerativním chorobám. Vědecké důkazy tak široké účinky vitaminu C nepotvrdily.
Dalším uváděným případem je francouzský virolog Luc Montagnier, který v roce 2008 získal Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství za podíl na objevu viru HIV. V pozdějších letech se vyjadřoval ve prospěch homeopatie a během pandemie covidu-19 tvrdil, že virus SARS-CoV-2 byl upraven v laboratoři a obsahuje sekvence viru HIV. Tato tvrzení odborníci odmítli jako nepodložená. Německý virolog Christian Drosten je podle Deutsche Welle označil za zcela nesmyslná.
Jako příklad překračování hranic odbornosti se zmiňuje také americký biolog James Watson, který v roce 1962 společně s Francisem Crickem a Mauricem Wilkinsem získal Nobelovu cenu za objev struktury DNA. Watson později opakovaně pronesl rasistická tvrzení o údajně nižší inteligenci lidí s černou barvou pleti. Jeho výroky vyvolaly ostrou kritiku a přispěly k poškození jeho veřejné pověsti.
Autorita není univerzální odborností
Odpovědnost podle historika medicíny Nilse Hanssona neleží pouze na samotných laureátech. Média i veřejnost jejich názory často vnímají jako mimořádně významné, a to i tehdy, když mluví mimo oblast, za kterou cenu dostali. Paul Nurse popsal, že po udělení Nobelovy ceny začal dostávat žádosti o vyjádření k téměř všem důležitým otázkám. Laureáti tak mohou nabýt dojmu, že se od nich očekává názor na všechno. Základní pravidlo vědecké práce přitom zůstává stejné: rozlišovat mezi tím, co člověk skutečně ví, a tím, co pouze předpokládá.
Zdroj: Deutsche Welle
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.