Polyetylenové mikroplasty mohou přispívat k poškození jater a zhoršovat jejich ztučnění, ukázal výzkum týmu z Texas A&M University a University of Oklahoma. Vědci sledovali účinky částic v organismu myší a zjistili, že jejich podávání vyvolalo známky jaterního stresu jak při běžné stravě, tak při dietě napodobující metabolicky podmíněné ztučnění jater. Výsledky popsali ve studii zveřejněné v časopise Science Advances.
Polyetylen patří k nejrozšířenějším plastům a používá se mimo jiné v obalech potravin, fóliích nebo některých nádobách. Mikroplasty jsou částice plastu menší než pět milimetrů. Vědci se jejich účinkům věnují stále intenzivněji, dosavadní výzkum se však častěji zaměřoval na jiné typy plastů. Polyetylen byl přitom dlouho považován za poměrně biologicky málo reaktivní materiál.
V experimentu dostávaly myši polyetylenové částice ústy po dobu osmi týdnů. Část zvířat současně konzumovala běžnou kontrolní stravu, další skupina dietu s vysokým obsahem tuku, fruktózy a cholesterolu, která vyvolává obraz metabolicky podmíněné steatohepatitidy. Jde o pokročilejší formu ztučnění jater spojenou se zánětem a poškozováním jaterních buněk.
Polyetylen zvýšil hladinu alaninaminotransferázy v krvi, což je enzym uvolňovaný při poškození jaterních buněk. U myší s nezdravou dietou se po podávání mikroplastů zvýšilo také množství triglyceridů v jaterní tkáni a zhoršilo se histologické hodnocení onemocnění. Výsledky tedy naznačují, že působení plastových částic a nepříznivé stravy se mohou sčítat. Studie ale neprokazuje, že běžný kontakt člověka s polyetylenem přímo způsobuje onemocnění jater.
Mapa změn v jaterní tkáni
Výzkumníci použili také prostorovou transkriptomiku. Tato metoda umožňuje sledovat aktivitu genů v jednotlivých částech tkáně a současně zachovat informaci o tom, kde se změny nacházejí. Analýza odhalila zánětlivá ložiska a odlišné reakce různých typů jaterních buněk. Mikroplasty byly v tkáni potvrzeny pomocí Ramanovy spektroskopie a optotermální infračervené spektroskopie.
Za jeden z důležitých mechanismů označili vědci aktivaci proteinu PPARα, který se podílí na řízení metabolismu tuků v játrech. PPARα podle výsledků ovlivňuje také gen Anxa2, jenž souvisí s reakcí na poškození a obnovou tkáně. Pokusy s buněčnými kulturami a s látkami, které tento regulační systém aktivují nebo blokují, podporují představu, že mezi oběma prvky existuje funkční vazba. Další práce mají ověřit, zda polyetylen přispívá i k pozdějším stadiím onemocnění, například k jaterní fibróze, a zda lze popsanou dráhu ovlivnit. Zjištění se zatím týká především myší a buněk v laboratorních podmínkách; pro posouzení rizika u lidí budou nutné epidemiologické a klinické studie.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.