Sucralóza a steviol-glykosidy, hlavní sladivé látky získávané ze stévie, ovlivnily u laboratorních myší střevní mikrobiom a některé ukazatele spojené s metabolismem a zánětem. Část těchto změn se objevila také v první a druhé generaci potomků, přestože mladší zvířata sladidla přímo nekonzumovala. Výsledky popsali vědci z University of Chile ve studii zveřejněné v časopise Frontiers in Nutrition.
Výzkumníci rozdělili 47 myší do tří skupin. Jedna dostávala běžnou vodu, další dvě vodu se sucralózou nebo stevií v koncentraci 0,1 miligramu na mililitr po dobu 16 týdnů. Přibližná denní dávka odpovídala podle autorů rozmezí 5 až 15 miligramů na kilogram tělesné hmotnosti, tedy hodnotám kolem přijatelného denního příjmu stanoveného pro člověka. Zvířata se následně rozmnožila a vědci sledovali také generace F1 a F2, které už dostávaly pouze vodu a stejnou standardní potravu.
Střevní mikrobiom označuje společenství mikroorganismů žijících v trávicím traktu. Jeho složení se mezi skupinami lišilo už u původní generace, výrazněji zejména po podávání sucralózy. Změny vědci zaznamenali také u potomků. U myší vystavených sucralóze se v jednotlivých generacích měnilo zastoupení řady bakteriálních rodů, mimo jiné Parabacteroides, Romboutsia, Oscillibacter nebo Roseburia. U stévie byly změny méně rozsáhlé.
Obě sladidla zároveň snížila množství mastných kyselin s krátkým řetězcem ve stolici. Jde o látky, například acetát, propionát a butyrát, které vznikají činností střevních bakterií a podílejí se mimo jiné na komunikaci mezi mikrobiomem a střevní sliznicí. Nižší koncentrace vědci zjistili u mateřské generace a tento rys podle studie přetrval i u potomků.
Změny v aktivitě genů
Analýza genové exprese, tedy míry, s jakou buňky využívají informace uložené v konkrétních genech, ukázala několik rozdílů ve střevě a játrech. U myší, které dostávaly sucralózu, byla ve střevě zvýšená aktivita genů Tlr4 a Tnf spojených s aktivací vrozené imunity a zánětlivou odpovědí. V játrech se naopak snížila aktivita genu Srebp1, který se podílí na regulaci tvorby tuků a metabolismu glukózy. Některé z těchto změn přetrvaly do generace F1 a část i do F2. U stevie se zvýšení aktivity Tlr4 a Tnf projevilo především v první generaci potomků a ve druhé se vrátilo k původním hodnotám.
V testu glukózové tolerance, který sleduje, jak organismus zpracuje podanou glukózu, vědci u rodičovské generace významné rozdíly mezi skupinami nenašli. Mírně odlišná glykemická odpověď se objevila u samců v první a druhé generaci po sucralóze. Výsledky proto neukazují, že by sladidla u myší přímo způsobila cukrovku nebo jiné onemocnění. Studie navíc nezkoumala lidi a její vzorek byl malý; analýza mikrobiomu vycházela jen z podskupin šesti zvířat v každé skupině a generaci.
Autoři připouštějí, že přenos změn nemusí být způsoben pouze dědičností v úzkém genetickém smyslu. Roli může mít také přenos mikroorganismů z matky na mláďata během porodu a kojení nebo změny v prostředí, v němž potomci vyrůstali. Studie tak především ukazuje možný biologický mechanismus, který bude nutné ověřit v dalších pokusech. Z výsledků na myších nelze přímo vyvozovat, že běžná konzumace sucralózy či stevie vyvolá stejné dlouhodobé účinky u člověka.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.