Pergamenové rukopisy mohou uchovávat genetickou informaci, která nesouvisí s textem napsaným na jejich stránkách. Tým vědců z North Carolina State University, Duke University a Western Sydney University ukázal, že z nich lze získat buněčný materiál pro genetickou analýzu bez odběru kousku samotného pergamenu. Postup testovali na 91 rukopisech z David M. Rubenstein Rare Book & Manuscript Library na Duke University.
Pergamen se vyrábí ze zvířecí kůže a po staletí sloužil jako psací materiál v Evropě, na Blízkém východě i v částech Afriky. Zachované kožní buňky proto mohou obsahovat DNA zvířete, z jehož kůže byl list zhotoven. Studie zahrnula dokumenty vzniklé mezi 8. a 20. stoletím; jejich původ sahal od Anglie přes rozsáhlé části Evropy a Blízkého východu až po severovýchodní Afriku.
Výzkumníci použili suchý cytologický kartáček, tedy nástroj určený k odběru buněk z povrchu tkání, například při cytologickém vyšetření. Kartáčkem jemně přejeli po povrchu pergamenu a zachycený materiál pak zpracovali v laboratoři. Následovalo sekvenování nové generace, soubor metod umožňujících najednou přečíst velké množství úseků DNA. Autoři uvádějí, že takto dokázali genetické sekvence z rukopisů izolovat a namnožit.
Nejen datování a původ dokumentu
Podle studie zveřejněné v časopise Manuscript Studies může genetický materiál rozšířit obvyklé postupy výzkumu rukopisů. Historici a knihovníci dnes určují původ dokumentů především podle písma, jazyka, výzdoby, vazby nebo známek vlastnictví. DNA z pergamenu by mohla přidat biologickou informaci o použitém zvířeti. Ve spojení s údaji o místě a době vzniku rukopisu by to mohlo přispět k poznání zásobování písařských dílen, pohybu surovin či rozdílů mezi chovatelskými oblastmi.
Autoři upozorňují také na širší možný přínos pro studium domestikovaných hospodářských zvířat. Pergamen vznikal po dlouhé období a řada dokumentů je poměrně přesně datována. Získané vzorky by tak v budoucnu mohly pomoci sledovat proměny populací ovcí, koz nebo skotu, vývoj plemen či genetické stopy nemocí zvířat. Tyto otázky ale současná práce sama nevyřešila: jejím hlavním výsledkem je ověření odběrového a analytického postupu na různorodém souboru rukopisů.
Podstatná je zejména konzervátorská stránka metody. Vzácné rukopisy bývají pro genetické výzkumy obtížně dostupné právě proto, že instituce nechtějí riskovat trvalé poškození listů. Odběr suchým kartáčkem má podle autorů zachytit povrchový buněčný materiál, aniž by narušil celistvost dokumentu. To by mohlo archivům a knihovnám nabídnout méně invazivní alternativu k postupům vyžadujícím odebrání části pergamenu.
Výsledky je však třeba číst jako metodickou práci, nikoli jako přímý důkaz konkrétních středověkých obchodních tras nebo chovatelských praktik. Genetická data mohou ukázat, z jakého druhu či populace zvířat materiál pravděpodobně pocházel, ale jejich historický výklad vyžaduje srovnání s dalšími prameny a s referenčními genomovými databázemi. U historických předmětů je navíc nutné zohlednit možné pozdější zásahy, kontaminaci při manipulaci i látky používané při výrobě a opravách rukopisů.
Na práci se podíleli Timothy L. Stinson, Melissa K. R. Scheible, Rachael Thomas, Nicholas E. Wagner, Matthew Breen, Benjamin J. Callahan a Kelly Meiklejohn. Studie nazvaná Adventures in the Animal Archive: New Techniques for the Genetic Analysis of Parchment Manuscripts vyšla v roce 2026 v časopise Manuscript Studies. Další výzkum má ukázat, jak spolehlivě lze z takto odebraného materiálu určovat původ pergamenu a jaké typy historických otázek dokáže genetická analýza skutečně zodpovědět.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.