Mezinárodní tým vědců našel v ledovém příkrovu Guliya na severozápadě Tibetu důkazy o ledu starším než 128 tisíc let. Výsledek prodlužuje dosud známý záznam tibetských ledovců o více než 100 tisíc let a naznačuje, že některé vysokohorské ledové masy přetrvaly i během velkých změn globálního klimatu. Podle studie zveřejněné v časopise Science Advances může jít o jeden z nejstarších ledových záznamů získaných mimo polární oblasti.
Výzkumníci porovnávali ledová jádra odebraná z příkrovu Guliya v letech 1992 a 2015. V obou vzorcích se opakovaly podobné vzorce poměru izotopů kyslíku. Izotopy jsou různé formy téhož chemického prvku, které se liší počtem neutronů; jejich zastoupení v ledu vědci používají k rekonstrukci teplotních a dalších environmentálních podmínek v době, kdy sníh napadal. Shoda mezi vzorky podle autorů podporuje závěr, že led uchoval reprodukovatelný klimatický záznam.
Určení stáří tak starého ledu je obtížné, protože jednotlivé vrstvy mohou být deformované a běžné datovací postupy nemusí pokrýt celý rozsah záznamu. Tým proto využil radioaktivní izotopy beryllia a chloru. Tyto látky se rozpadají předvídatelnou rychlostí a mohou pomoci určit stáří materiálu nebo zachytit známé události v minulosti. V ledových vzorcích vědci hledali také chemické stopy takzvané geomagnetické exkurze Laschamp, tedy výrazné poruchy zemského magnetického pole, k níž došlo před více než 41 tisíci lety.
Výsledky následně porovnali se záznamy izotopů kyslíku z usazenin v nedalekých tibetských jeskyních. Kombinace těchto údajů podle studie ukazuje, že záznam z příkrovu Guliya sahá nejméně za hranici 128 tisíc let, a pravděpodobně ještě dál. Autoři přitom nepopisují celý ledový příkrov jako stejně starý: závěr se týká konkrétních částí odebraných jader a jejich interpretace.
Dosavadní výklady předpokládaly, že ledový záznam z Guliya sahá pouze do středního holocénu, období, které začalo přibližně před 12 tisíci lety po skončení poslední doby ledové. Pokud je nové datování správné, musely některé velké ledové masy na Tibetské náhorní plošině přetrvat i rané holocenní oteplování. To poskytuje nový materiál pro zkoumání toho, kdy horské ledovce vznikaly, jak dlouho zůstávaly stabilní a jak reagovaly na přirozené klimatické výkyvy.
Neobvyklé zachování ledu může souviset s vysokou nadmořskou výškou příkrovu a tvarem okolního terénu. Přesnější časová osa má být základem pro další analýzy dalších chemických a klimatických ukazatelů v odebraných jádrech. Ty mohou upřesnit, jaké podmínky panovaly v Tibetu během poslední doby ledové a při následném přechodu k teplejšímu klimatu. Studie tak především mění představu o stáří části tibetského ledového záznamu; sama o sobě nepředstavuje předpověď budoucího vývoje ledovců.
Zdroj: ScienceDaily
Tento článek byl vytvořen s pomocí umělé inteligence a redakčně zkontrolován.